Recenze: Co kdybychom žili společně? [Et si on vivait tous ensemble?] - 60%

Pět důchodců, kteří se kamarádí už mnoho desetiletí (Geraldine Chaplinová, Jane Fondová, Pierre Richard a další dva Francouzi) se rozhodnou, že se přestanou spoléhat na péči ošetřovatelek a potomků, a budou žít spolu pod jednou střechou.

Samozřejmě dojde k nějakým odhalením tajemství minulosti, k nějakým prozřením, vyrovnáním se se životem a možná i někdo umře!

Jane Fondová je stále velmi charismatická. Pierre Richard dokáže hrát i roli, ve které se nemusí pořád tlemit a vyjeveně tvářit. I zbývající tři jsou fajn herci. Fajn herec je i německý mladík, kterého si najmou, aby jim vypomáhal, a on je přitom analyzuje (v rámci studia etnologie).

Líbí se mi, když staří, už zřídkakdy obsazovaní herci dostanou příležitost dostat se znovu před kameru. Má to své kouzlo a nemusí ani jít o bůhvíjak sofistikované dílo. Někdy ale žádná dobrá vůle nepomůže a film je prostě blbý.

Co kdybychom žili společně? se nachází někde na půli cesty. Je hezké vidět na plátně staré hvězdy (včetně těch Francouzů, které pořádně neznám). Není hezké muset vydržet příběh, který nedrží pohromadě a střídají se v něm bez ladu a skladu depresivní scény s groteskovými.

Český důchodce může dokonce film brát jako sci-fi, a snažit se vžít do kůže svého francouzského kolegy, pro kterého je domov důchodců nesnesitelný (i když to v něm vypadá asi jako v českém čtyřhvězdičkovém hotelu), takže se se čtyřmi dalšími důchodci nastěhuje do několikapatrové vily, na zahradu si koupí velký bazén a zaplatí si služebnictvo.

Ne že by osudy hrdinů nebyly zajímavé. Například Pierre Richard má alzheimera, či co, takže zapomíná, co se dělo včera, a každý den si osvěžuje paměť čtením svých zápisků (podobně jako Guy Pearce v Mementu). Když je nějaká vzpomínka příliš bolestná, vytrhne ji z deníku. Na tom by se dal postavit fungující celovečerní film. Ale tvůrci tohoto filmu mají k dispozici nejméně tři potenciálně zajímavé dějové linky a nedokázali z nich smontovat nic, co by mělo patřičný tah nějakým směrem, ať už komediální, nebo depresivně osudový. Ve filmu jsou náznaky obojího, ale je to nevýrazné a chaoticky pomíchané (například očekávané sestěhování proběhne až v polovině filmu, aniž by se předtím dělo něco víc, než přibližné představení postav).

Ano, ve filmu je pár působivých scén a pár vtipných hlášek. Občas to mezi důchodci hezky zajiskří. Ale ze všeho nejvíc je tohle dílo velkou promarněnou příležitostí.