Recenze: Bídníci [Les Misérables] - 60%

Následuje stručné shrnutí děje filmu, protože netuším, nakolik se liší od muzikálu a od Hugova románu (který jsem viděl v jiných filmových adaptacích, ale v mé paměti nepříjemně splývá s "Hrabětem Monte Cristo"). Celá recenze obsahuje nejrůznější spoilery!

Jean Valjean (Hugh Jackman) si odpykal mnohaletý trest (za krádež chleba, proto je reklamním partnerem filmu v ČR pekárna Paul) a je propuštěn, ovšem zůstává "pod dozorem", tzn, musí se pravidelně hlásit na policii. Bedlivým okem ho sleduje inspektor Javert (Russell Crowe), drsný ale víceméně férový chlap.

Valjean v kostele ukradne drahé nádobí, je dopaden, ale mnich ho nechá jít a dokonce mu nechá to nádobí - pod podmínkou, že jej použije ke konání dobra.

O mnoho let později:

Valjean pod falesným jménem dělá starostu v malém francouzském městě. Je dobrodinec, všichni ho mají rádi. S výjimkou inspektora Javerta, který do města čerstvě přijel a připadá mu, že je starosta nějak podezřele podobný tomu vagabundovi Valjeanovi, který se před lety přestal hlásit pravidelně na policii a od té doby je hledán.

Po pár peripetiích Valjean dobrovolně prozradí svou pravou identitu, a souhlasí s tím, že půjde bručet. Předtím se ale chce postarat o malou Cosette, dceru své čerstvě zesnulé bývalé zaměstnankyně Fantine (Anne Hathawayová). Javert mu to nechce dovolit, takže Valjean opět uteče, vyplatí Cosette od jejích pěstounů-podvodníků (Sacha Baron Cohen a Helena Bonham Carterová) a uteče s ní do Paříže.

O dalších mnoho let později:

Valjean žije s už dospívající Cosette (Amanda Seyfriedová) v Paříži. Právě začíná revoluce a Cosette se právě na první pohled zamiluje do mladého pohledného revolučního studenta Mariuse (Eddie Redmayne). Valjean chce Cosette ochránit před nebezpečím, nicméně mu jde stále po krku Javert i Baron Cohen s Bonham Carterovou (který vyhrožují, že ho prozradí). A všechno vyvrcholí na barikádě a v kanálech.



Mám rád muzikály. Filmové i divadelní. Ale ne všechny. K muzikálům, které nemám rád (přesněji řečeno, "jsou mi volné") patří (kromě všech českých) také vše od Andrewa Lloyda Webbera a také "Les Misérables". Slyšel jsem kdysi jejich audionahrávku a prostě mi nikdy nepřirostly k srdci a rozhodně bych na ně nechtěl jít do divadla (narozdíl od mnoha jiných muzikálů).

Pokud divadelní "Bídniky" znáte a milujete, tato recenze vám bude pravděpodobně k ničemu, a na film půjdete tak jako tak (stejně jako já jsem šel například na film Super Mario Bros., bez ohledu na to, jestli byl dobrý nebo ne).

Takže: Film má přes dvě a půl hodiny a obsahuje několik desítek písniček. Určitě nejméně třicet. Zpívá se téměř nonstop a mluveného textu je v celém filmu doslova jen pár vět.

Mezi filmovými muzikály jsou Bídníci výjimeční tím, že se nezpívalo na předem nahraný playback, jak je u filmových muzikálů běžné. Nikoliv. Všichni zpívali v reálném čase, přímo před kamerami, a do skrytých minisluchátek jim klavírista za kamerou hrál doprovod, aby nezpívali falešně. Až dodatečně byla nahrána symfonická doprovodná hudba, která se musela přizpůsobit tomu, jak herci zpívali.

Následkem toho je jasně slyšet, jak se herci při zpěvu zadýchávají, pláčou, posmrkávají, oddychují a tak dále. V někkterých případech to je působivé (sólo Anne Hathawayové o tom, jak je v hajzlu, natočené v jednom záběru). Ale ve většině písní to považuji (v případě tohoto konkrétního muzikálu) za nešťastnou volbu.

Tato verze Bídníků totiž není něco, co by mělo být zazpíváno a zahráno realisticky. Jde o naprosto destilované emoce, kdy je vše řečeno zkratkou, osudová láska vzniká jedním pohledem a pět let uplyne během jedné písničky. Není to skutečný život a má to pramálo společného se skutečnými duševními rozpoloženími skutečných lidí. Mělo to být načančané, dokonale nahrané, efektně nasnímané, stylizované. Místo toho je většina zpěvu volně expresivní, syrová, herci se snaží co nejvíce hrát, noty a rytmus jsou pro ně méně důležité a orchestr se musí dost namáhavě snažit, aby jakž takž seděl ke zpěvu. Většinou to vypadá a zní takto:

Vsadil bych se, že je výrazně stylizované i divadelní představení (koneckonců, celá Paříž se musí vejít na jedno jeviště), a proto v něm může fungovat tento stylizovaný, zkratkovitý příběh.

Režisér Tom Hooper (Králova řeč) se ale snažil zinscenovat celý příběh v realistických kulisách a kostýmech, jako "syrové lidské drama", což je místy vyloženě kontraproduktivní a ničí to kouzlo původního materiálu.

V naprosté většině filmových výstupů neexistuje nic, co by se podobalo choreografii. Prostě jeden nebo více lidí zpívají, stojí přitom na místě nebo dřepí v koutě (občas výjimečně rozrušeně jdou) a ruční kamera je zabírá v polodetailu až detailu. Tak proběhne celý song, načež je 30 sekund předěl a začne další song, snímaný stejně. Byl jsem vděčný za každičký krátký epický CGI záběr Paříže, za každičkou masovější scénu, prostě za cokoliv, co se vymykalo šabloně "jeden až tři lidé zpívají v místnosti".

Jak už jsem psal, snaha o realističnost je v tomto filmu kontraproduktivní, protože děj je pravým opakem realistična. V Hugově knize nebo na stylizovaném divadelním jevišti bych možná akceptoval, že Valjean na konci osudově umírá, prostě proto, že "jeho životní cesta se dovršila". Ale ve filmu mi přišlo divé, proč mladý a zdravý Hugh Jackman najednou sedí v křesle a zpívá o tom, že opouští tento svět.

Na divadelním jevišti pravděpodobně funguje zamilování během jednoho pohledu, bez pronesení jediného slova. V takto natočeném filmu ti mladí zamilovaní vypadají trochu jako idioti.

Musím v této souvislosti upozornit na filmového Sweeneyho Todda, který je podobným emocionálním destilátem, a na filmovém plátně skvěle funguje proto, že je natočen po všech stránkách stylizovaně! Od kulis, přes masky, až po herecké projevy a nápaditou práci kamery. Na rozdíl od Bídníků.

Když už jsme u Sweeneyho Todda, stojí za zmínku, že Bonham Carterová a Baron Cohen hrají své role v tomto filmu podobně střeleně jako ve Sweeneym Toddovi, tj. úplně jinak než všichni ostatní herci. Když se jejich komické figurky na chvíli objeví na plátně uprostřed nějaké tklivější písně, a dělají svoje humory, působí to strašlivě nepatřičně.

Těch 160 minut v kině jsem nelitoval, protože něco jako Bídníci jsem na plátně dlouho neviděl. Přes viditelné množství talentu na plátně vzniklo cosi, co bylo dle mého názoru od samého počátku projektu uchopeno za zcela špatný konec. Stačí mi k dojetí opravdu málo (nemám problém brečet u Disneyovek!), ale při Bídnících jsem si většinu času říkal jen "No to jsou mi teda věci, opravdu to zamýšleli takhle?"

Samozřejmě, muzikáloví "Bídníci" jsou ve většině civilizovaného světa obrovský fenomén a mají desítky milionů fanoušků, kteří si tenhle film jistě nenechají ujít. Film není divadelní jeviště a některé věci se adaptují hodně těžko. Ale jak ukázal Tim Burton, když jsou tvůrci odvážní, může vzniknout i filmová adaptace, která se příliš nevzpírá své muzikálové předloze a současně je dobrým samostatným filmem.

Bídníci jsou jen glorifikované divadelní představení.

P.S: České titulky jsou pravděpodobně přejaty z českého divadelního překladu. Je to velmi nápaditý překlad, ale když k němu slyšíme původní zpěv, ve kterém funguje rým a rytmus podstatně jinak, je to místy dost rušivé. Ovšem nevím, jak by se tento problém dal řešit jinak, než "nauč se anglicky, vole".