Sacha Baron Cohen: Smějící se bestie

(Tento článek jsem původně napsal na objednávku jistého "exkluzivního lifestylového magazínu" [jejich slova, ne moje], ale nelíbil se jim a já ho nechtěl radikálně předělávat. Takže jsem ho jen doplnil o pár linků a předhazuji ho vám...)

Po hlavních rolích v pouhých čtyřech filmech (přičemž jen tři z nich - Borat, Bruno a Diktátor - byly promítány v USA) je Sacha Baron Cohen hollywoodskou hvězdou prvního stupně a nadějí pro skomírající filmovou legraci ve 21. století. Pro tohoto 41letého Brita je nechutný humor posláním a v rámci honby za další neuvěřitelnou pointou je schopen dělat věci, které by člověk jen kvůli obživě nedělal.

Sacha Baron Cohen: Smějící se bestie


Po působení v modelingu a britských okresních televizích debutoval Baron Cohen celovečerním filmem Ali G Indahouse (2002), který rozvinul postavičku bílého retardovaného rappera Aliho G, vymyšlenou původně pro stejnojmenný televizní pořad. V televizi experimentoval komik s formátem “budu ze sebe dělat idiota a tím zesměšním nic netušící lidi, kteří se domnívají, že jsou chytřejší, než já”. Celovečerní film byl ale stoprocentně hranou záležitostí, bez nic netušících “obětí”, a především byl založen na velmi specifickém lokálním humoru. Přiznejme si, že na slovním spojení “Bílý rapper, šéfující bandě Da West Staines Massiv” nenajde neBrit mnoho vtipného. O vlivu Barona Cohena už v této rané fázi jeho kariéry ale svědčí skutečnost, že se městečko Staines kvůli nechtěné publicitě nakonec nechalo přejmenovat (na “Staines nad Temží”, čímž tomu moc nepomohli).

Formát “dělám ze sebe idiota” poprvé na filmovém plátně použil až v Boratovi (také na motivy svého stejnojmenného televizního hrdiny). Přesněji řečeno, ve filmu s kompletním českým názvem Borat: Nakoukání do amerycké [sic] kultůry [sic] na obědnávku [sic] slavnoj kazašskoj národu (2006). V tomto filmu se kazašský reportér vydává poznávat krásy (a hrůzy) Spojených států a dělat si strašlivou prču z jejich obyvatel. Tedy, prču si dělá Sacha Baron Cohen, který ani na okamžik nevypadne z role xenofobního sexistického nemytého (a spousta dalších přívlastků) vagabunda.

Co je možné udělat v rámci “nevypadnutí z role”? Například se mnoho týdnů neoholit. Nebo nosit oblek, který jste záměrně několik měsíců nevyčistili. Nebo zapásit před kamerou a stovkami neznámých lidí nahý. Nebo obtěžovat náhodné kolemjdoucí. Nebo přinést na večírek skutečné lejno v pytlíku. Nebo nabízet skutečnému, nic netušícímu politikovi “sýr z mléka z cecku mé ženy”...

Dost se mluví o tom, že Baron Cohen prostřednictvím Borata - a o tři roky později prostřednictvím rakouského gay kadeřníka a supermodela Bruna (2009) - nastavuje zrcadlo xenofobii, rasismu a omezenosti běžných lidí. Ale s tímto tvrzením bych byl značně opatrný, protože jeho filmy zdaleka nejsou tak dokumentární, jak na první pohled vypadají.

Představte si, že nic netušícího, trošičku rasistického provozovatele rodea v té trošičku rasističtější části USA jednoho dne navštíví seriózně vyhlížející americký producent s následující nabídkou: “Zastupujeme kazašskou státní televizi a její reportér, ve své vlasti velká celebrita, by s vámi rád natočil rozhovor a reportáž o rodeu. Je sice trochu divný, to víte, je to Kazachstán (to je ve Švédsku, poblíž Austrálie), ale dostal byste za to slušně zaplaceno.”

Provozovatel rodea souhlasí a těší se na prašule.

V den konání rodea pak dorazí početný filmový štáb a v nastalém zmatku je provozovateli rodea předložena tlustá smluva, kterou musí rychle podepsat, aniž by měl čas si ji pořádně přečíst. Ve smlouvě se mimo jiné uvádí, že podepisující souhlasí s tím, že bude natáčen libovolně dlouho a libovolnými metodami, a že takto natočený materiál může být použit v celovečerním komediálním filmu, promítaném v amerických kinech, včetně toho, že může být sestříhán a upraven tak, aby z něj vyplývaly věci, které podepisující při natáčení neřekl, následkem čehož může být zesměšněn nebo zobrazen ve špatném světle.

Provozovatel rodea to samozřejmě podepíše bez čtení, protože se musí právě starat o neklidné býky a navíc nemá brýle. A o půl roku později zjistí, že je hvězdou filmu, o jehož existenci neměl ani tušení, a že v něm říká jednak věci, které ve skutečnosti tak nemyslel, a jednak věci, které sice tak myslel, ale netušil, že je přitom natáčen.

Cohenův Borat a Bruno nejsou tradiční hrané filmy (v každém z nich je jen pár profesionálních, přiznaných herců), ale těžko se dají označit za dokumenty, protože většina humoru vzniká až ve střižně, kdy se scény přestříhají a zkombinují s dotáčkami tak, aby byl maximalizován komediální potenciál. Například jedna z klíčových epizod Borata vypráví zdánlivě o studentech, kteří odvážného Kazacha svezli ve svém karavanu a předvedli mu v průběhu jízdy to nejhorší, co se v americké mládeži skrývá. Ve skutečnosti sice šlo o americké studenty, ale karavan patřil filmařům a studenti dostali zaplaceno za to, že v něm pojedou a nechají se opít.

Ledaskomu může takový způsob natáčení připadat krajně neetický. Rozhodně připadá neetický lidem (včetně senátorů a prezidentských kandidátů), kteří se objevili v Cohenových filmech v nepříznivém světle a následně na něj podali doslova desítky žalob, z nichž - sluší se podotknout - dosud nikdo žádnou nevyhrál.

Cohenovi je to ale jedno a v zájmu humoru udělá opravdu téměř cokoliv, přičemž se občas ocitne i v nebezpečí života. Jako například když pořizoval (jako Bruno) rozhovor se skutečnými blízkovýchodními teroristy. Nebo když předváděl gay sex ve velké hale plné vidláků, kteří se těšili na stoprocentní hetero wrestling. Nejblíže k smrti ale měl (podle vlastních slov), když ho na Blízkém východě pronásledovala skupina ortodoxních Židů, kterým se nelíbilo, že má na sobě kombinaci jejich tradičního oděvu a vyzývavého gay kostýmku.

Skutečnost, že něco takového potkalo zrovna Barona Cohena, který je praktikující Žid, by mohla být velmi ironická, kdyby celá jeho profesionální kariéra nebyla plná přinejmenším stejně ironických zvratů.

Sacha Baron Cohen totiž ironické zvraty doslova přivolává a do značné míry na nich staví svůj image a publicitu svých filmů.

Ani při svém zatím posledním filmu Diktátor (2012) si neodpustil kampaň, ve které se prolínala realita s fikcí. Takže rozhovory opět neposkytoval Sacha Baron Cohen, nýbrž “jeho eminence, admirálgenerál Háfiz Aladín”. Když se měl Baron Cohen zúčastnit oscarového ceremoniálu (protože hrál ve filmu Hugo a jeho velký objev), organizátoři mu zaslali dopis, ve kterém ho upozorňovali, že si nepřejí, aby se na ceremoniálu objevil v převleku a tropil tam neplechu. Na to Baron Cohen reagoval tím, že zveřejnil videonahrávku, ve které (jako Aladín) varoval “akademii filmových sionistů”, že pokud nedostane lístky, následky budou strašné. Lístky nakonec dostal, na červený koberec dorazil v diktátorské uniformě a na jednoho z netušících reportérů v přímém přenosu vysypal “urnu s ostatky mého přítele Kim Čong-ila”. Mission accomplished.

Je vzácná událost, pokud Sacha Baron Cohen poskytne rozhovor nikoliv jako jedna ze svých postav, ale jako Sacha Baron Cohen. Pokud se to stane (jako například v případě neortodoxního rozhlasového moderátora Howarda Sterna, jeho idola), máme možnost vidět člověka, který se snaží jít ve svém kumštu dál a dál, bez ohledu na útrapy s tím spojené, a přinášet i nejvyšší oběti - například zlomený prst po natáčení sadomasochistické scény se skutečnou BDSM prostitutkou (v Brunovi).

Kolik takových komiků z historie známe? Pár jich bude. Ale většinou už nežijí. Kolik jich známe z tohoto století? Kolik komiků se dokázalo dostat do mainstreamu a přitom stále generovat humor, který je nekompromisní, politicky nekorektní, bez jakýchkoliv zábran, promyšlený do nejmenších detailů a - především - vtipný? A nebude to jen tím, že (jak tvrdí Baron Cohen) “Židi mají po těch všech patáliích přirozenou tendenci být vtipní”. Například Adam Sandler nebo Karol Sidon skoro vůbec vtipní nejsou.

Sacha Baron Cohen si dále opatrně upevňuje své unikátní postavení a kromě svých vlastních zásadních projektů nemá problém s účinkováním v menších roličkách v cizích filmech (v původním znění namluvil například hlavního lemura v animovaných Madagaskarech a hraje Thénardiera v nejnovější verzi Bídníků). Když ve Sweeney Toddovi Tima Burtona poprvé dokázal, že umí i zpívat, přineslo mu to zatím nejzásadnější hereckou nabídku: Bude hrát hlavní roli v životopisném filmu o Freddiem Mercurym, protože - jak řekl jeden z producentů - je víc Freddie Mercury než Freddie Mercury.

Takže se ukáže, zda je schopen ztvárnit i tak neuvěřitelně náročnou roli, jakou je bisexuální zpívající Ind s AIDS, který nemá být skoro vůbec k smíchu...