Recenze: Babycall - 80%

Anna (Noomi Rapaceová - Muži kteří nenávidí ženy, Prometheus) se s malým synkem Andersem stěhuje do nového paneláku, poté co byl Anders téměř zabit svým otcem (Anniným manželem). Anna se o Anderse téměř hystericky bojí. Nechce ho ani pouštět do školy a do ložnice mu koupila "chůvičku" neboli "babycall" - jednosměrnou minivysílačku, pomocí které může syna kontrolovat. Jedné noci je probuzena strašlivými zvuky, které se začnou z babycallu ozývat, a které nevyluzuje Anders.

Zajde za prodavačem, který jí v elektru babycall prodal (Kristoffer Joner) a nechá si od něj vysvětlit, že babycall musí přenášet něco, co se děje u jiného babycallu, který je méně než 50 metrů od Annina, tzn. někde ve stejném paneláku.

Následuje psychoteror.

Tato norsko-švédská koprodukce (v některých zemích uváděná pod názvem The Monitor) je směsí severských existenciálního dramatu (ve stylu např. Larse Von Triera) s japonským hororem.

Hlavní protagonisté jsou Anna, její syn a prodavač, který by chtěl Annu sbalit. Vedlejší protagonisté jsou pracovníci sociální služby, kteří Annu chodí kontrolovat, a divný chlapeček, se kterým se Anders skamarádí ve škole.

Nikdo jiný důležitý se ve filmu nevyskytuje, a přesto film není nudný, především proto, že všichni výborně hrají.

Strašlivý řev a nářek, ozývající se z babycallu, by nebyl tak působivý, kdybychom neměli jasno v tom, jak labilní je Anna ještě předtím, než se první záhadné zvuky ozvou.

Velmi záhy se dozvíme, že Anna má trochu problémy s tím, že si občas nepamatuje, kde byla a co tam dělala. Stejně tak záhy začneme vidět jisté věci, které se objektivně nemohly stát přesně tak, jak jsme je viděli. Znamená to, že buď má Anna vidiny, nebo se děje cosi z jiného světa, nebo si s námi filmaři hrají jiným podobným způsobem.

Znovu opakuji, že toto je jasné velmi brzy po začátku filmu. Zbytek filmu tudíž můžeme trávit dešifrováním toho, co vidíme, a odhadováním, co se komu zdá, co ten sen symbolizuje, a co je objektivní realita. Což není jednoduché, protože všechno je natočeno stejným evropsko-artovým suchým stylem (žádné oslňující světlo, žádné strašidelné zvukové efekty, žádné lekačky s hlasitou hudbou). To, že jsou potenciálně velmi strašidelné a vypjaté scény natáčeny jakoby odtažitě a nezúčastněně, dává filmu docela zajímavou atmosféru.

Také se mi líbilo, že nikdo ve filmu (ani malý Anders) není typickým kladným hrdinou, o kterého se máme bát, a všichni z nich by dost dobře mohli být vraždící maniaci posedlí ďáblem, nebo něco podobného. Napětí je budováno tím, že se všichni chovají plus mínus normálně, jak by se v podobné vypjaté situaci chovali, ale občas někdo udělá něco opravdu bizarního - například malý Anders si nad postel pověsí fotku toho tatínka, který ho skoro zabil - a ostatní jsou z toho poprávu vyjeveni (stejně jako my) a snaží se to pochopit (stejně jako my).

Vytvořil jsem si několik odvážných teorií, jaká bude závěrečná pointa (včetně mimozemšťanů a virtuální reality), ale na konci se rozhodně nevysvětlí vše jednoznačně. Zůstal ve mně jen jakýsi mírně nervózní pocit a potěšení, že jsem viděl něco docela působivého a dobře natočeného. I když to musel být velmi laciné. Kdy u nás někdo naposled natočil nějakou slušnou psychozáležitost?