Recenze: Láska [Amour] - 70%

Nejnovější film Michaela Hanekeho (nominovaný i na několik Oscarů) vypráví o tom, jak spolu žijí ve velkém bytě (sami) starý dědeček (Jean-Louis Trintignant) a babička (Emmanuelle Rivová). Žijí si spokojeně až do chvíle, kdy začne babička mít záchvaty, které se zhoršují, babička postupně ochrne na polovinu těla, stane se nepříčetnou, přestate být schopna se pohybovat a mluvit, ale je zásadně proti tomu, aby byly převezena do nemocnice...

K art-stylu Michaela Hanekeho nemám nijak vroucí vztah (viz moje recenze filmů Funny Games USA a Bílá stuha).

Protože už jsem byl informován, že u Hanekeho filmů musí člověk být pozorný a přemýšlet (díky, Karle a Boženo!), od začátku filmu jsem byl pozorný a přemýšlel. Takže jsem si všiml, že v jedné scéně, když je v pokoji sama, babička hýbe nohou, kterou má mít chromou. A v jiné scéně babička mluví o tom, že "dědeček si chtěl koupit toto CD", což jí ale dědeček říkal ve chvíli, kdy babička byla duchem mimo a nevnímala. Takže jsem se radoval, jak jsem odhalil, že pointa je v tom, že babička to ochrnutí simuluje!!! Když jsem se ale se svým odhalením po filmu chlubil, koukali na mě ostatní jako na blázna. Takže jsem možná přemýšlel moc. Nicméně, pokud Haneke časem odhalí, že pointa celého filmu byla v tom, že babička celou dobu simulovala, tak si na mě vzpomeňte.

Svým stylem má film mnoho společného s Bílou stuhou: Stejné extrémně dlouhé záběry, s nezvykle statickou, ale vždy precizně umístěnou kamerou. Neuvěřitelné herecké výkony (aby ne, když hlavní dvě postavy prakticky neslezou z plátna). Absence jakékoliv hudby (kromě hudby vyluzované filmovými postavami nebo CD přehrávačem v záběru). Sterilní zaznamenávání zdánlivě všedních scén, které v jiných filmech bývají přeskakovány (v emocionálně nejvypjatějších okamžicích příběhu sledujeme dlouhou scénu, jak dědeček téměř legračně chytá holuba, který omylem vletěl do bytu). Samozřejmě je možné, že holub symbolizoval babiččinu duši. Nebo Boha. Nebo George W. Bushe. Nebo něco úplně jiného. Hanekeho technika "uspat diváka pomalým tempem a pak ho najednou emocionálně uzemnit jednou větou / činem" mi každopádně už přijde poněkud vyčpělá.

Rád bych upozornil, že V PRVNÍCH TŘECH MINUTÁCH FILMU (tj. není to spoiler) uvidíme, jak požárníci vylomí zabarikádované dveře bytu a najdou v něm na posteli květinami obloženou mrtvou babičku. To pro mě bohužel znamenalo, že cca polovina scén mě nijak intelektuálně ani jinak nestimulovala, a většinu času mi bylo jasné nejen k čemu film směřuje, ale jakými cestičkami a pomocí jakých vyprávěcích prostředků tam bude směřovat (a to jsem viděl pouhé dva Hanekeho filmy!). Cítím se možná poctěn tím, že Haneke natočil film podobným způsobem, jak bych ho natočil já, kdyby mi někdo řekl "natoč trochu kontroverzní artfilm se třemi herci za málo peněz". Ale míst, která by mě jakýmkoliv způsobem překvapila, bylo v tomto filmu opravdu pramálo. Příklad: Ten fórek s klavírem a CD přehrávačem, kterým končí trailer. Ve filmu je myslím ještě o něco delší, abyste si mohli dostatečně vychutnat, jak je to skvěle vymyšleno.

A řeči o "syrových emocích" a "intenzivních prožitcích" mi připadají spíš směšné. Stačí navštívit libovolný český domov důchodců a budete mít intenzivnější emocionální prožitky na téma "život a umírání", než při tomto filmu. Mimo jiné i proto, že většina českých umírajících důchodců nemá obrovský luxusní byt, invalidní vozík s motorem, speciální sprchový kout a dvě ošetřovatelky. A kdo tvrdí, že mu tento film umožnil podívat se na lásku novýma očima, ten pravděpodobně nemá v rodině nikoho v důchodovém věku...

Jak tak koukám, psal jsem především kritické věty, ale skutečnost je taková, že ze tří zhlédnutých Hanekeho filmů se mi tento líbil nejvíc (mimo jiné i proto, že má jen dvě hodiny). Hanekeho tvůrčí schopnosti jsou nezanedbatelné a rozhodně je příjemné, že natáčí úplně jiné filmy, než většina jeho kolegů. Bohužel, natáčí dost podobné filmy jako Haneke.