Recenze: Nespoutaný Django [Django Unchained] - 80%

Rok 1858. Dr. King Schultz (Christoph Waltz) býval kdysi zubař, ale nyní se živí jako bounty hunter, tzn. hledá zločince, aby je živé nebo mrtvé (spíš mrtvé) předal do rukou spravedlnosti a shrábl prašule.

Potřebuje služby černého otroka jménem Django (Jamie Foxx), který jediný dokáže poznat jakési tři otrokáře, na které je vypsána velká odměna a Schultz je hledá. Společně je najdou poměrně brzy, ale během té krátké doby se skamarádí, loví spolu padouchy přes zimu a pak se společně pokusí o majstrštyk: Najít a zachránit z otroctví Djangovu manželku, která je v současné době umístěna na obávané plantáži "Candyland", vlastněné nejhorším otrokářem ze všech (Leonardo DiCaprio). Vlastně ne, nejbrutálnějším otrokářem ze všech, je starý černošský DiCapriův sluha Stephen (Samuel J. Jackson, namaskovaný na osmdesátiletého).

Nespoutaný Django Quentina Tarantina je jednak pocta klasickým westernům a spaghetti-westernům, a jednak hardcore badass nigga filmům, jako byl třeba Shaft.

Přitom Tarantino rozhodně není prvním, koho napadlo tyto žánry spojit dohromady:

Django vypadá velmi velkorozpočtově a je to dobře. Města, vily a opulentní salónky vypadají výtečně, stejně jako většina postav, které jsou buď slizce distingované, nebo slizce smradlavé a hnijící.

Django není zrovna akčním filmem, ale když už dojde na jednu-dvě přestřelky, je to patřičně tarantinovsky přehnané a masakrózní - každý zasažený je brutální silou odhozen směrem, který ani nemusí nijak souviset se směrem, odkud přišla rána, a vyšplíchne z něj přitom několik litrů krve metr do vzduchu...

Výborně funguje dynamika dvou hlavních protagonistů. Foxx je divoké a živočišné zvíře a sex symbol, zatímco Christoph Waltz je sofistikovaný starší chlapík se smyslem pro černý humor a fantastickými větnými konstrukcemi (znovu a znovu vzniká humor z toho, že s vidláky mluví slovníkem univerzitního profesora). Ale myslím, že všichni víme, čeho je Waltz schopen...

Celé je to říznuto čistě současnými prvky, například hláškami, které nejsou úplně dobové, nebo občasným rapem. Soundtrack tudíž obsahuje mnoho staré westernové hudby, 2Paca, RZA, jednu novou skladbu od Morriconeho a něco, co zní jako Joan Baezová. V roce 1966 byl natočen film Django, ale jeho děj nemá s Tarantinovým filmem nic společného a řekl bych, že tak svůj film (a hrdinu) pojmenoval jen proto, aby mohl použít tu titulní písničku (a Franco Nero má v Tarantinově filmu cameo). Prostě typický tarantinovský guláš, kdy nepoznáte, co je pocta, co je parodie, a co je myšleno vážně. Je to více ultrapostmodernismus než vyloupit banku převlečený sám za sebe. Nikdo nikdy nezjistí, jestli má nějaký hlubší smysl, že postavy ve filmu mluví o populární Beethovenově skladbě "Pro Elišku" několik let předtím, než byla v Německu poprvé vydána. Nejspíš je to Tarantinovi u prdele a Beethoven je jediný germánský skladatel, kterého znal.

Vpodstatě jediné, co bych filmu vytkl, je jeho délka přes dvě a půl hodiny, která nemá naprosto žádné opodstatnění. Postavy neprocházejí žádným složitým vývojem a nepodnikají žádnou složitou pouť někam. Prostě něco udělají, pak udělají něco jiného, pak ještě něco jiného, a pak ještě něco. Že to celé směřuje k záchraně manželky, to je vpodstatě jedno. Stejně dobře by to mohly být tři nebo čtyři díly televizního seriálu. Naštěstí je každý z "dílů" obsazen skutečně kvalitně načrtnutými figurkami - ano, opravdu to nejsou víc než jen figurky. Vlastně všichni kromě hlavních dvou představitelů jsou jen jakési rekvizity, jejichž vzorce chování jsou jasné od prvních vteřin, kdy je uvidíme na plátně. Včetně DiCapria.

To ale nevadí! Tenhle film je opravdu jenom zábava. Velmi specifická hrubozrnná negerská zábava (toto slovo je použito nejméně stokrát a ve filmu je jediná postava, která místo "negr" říká "černej" - její identita nechť je pro vás vtipným překvapením). Je to zábava, i když je negr trhán psy, když jsou mu uřezávána varlata žhavým nožem, když je negryně zavřena v díře pod žhavým plechem nebo když bílejm vylítávají mozky z hlavy. Takhle si Tarantino představuje zábavu a musím říct, že tentokrát jsem se bavil s ním, a to asi nejlépe od původního Pulp Fiction. U Kill Bill a Hanebnejch panchartů jsem se zdaleka tak dobře nebavil, ale Django je podstatně soudržnější dílo, ve kterém postavy neexistují jen proto, aby se mohly dostat do cool situací.

Samuel Jackson: So much nigga it hurts

BTW, Rango je pořád o něco lepší než Django.