Recenze: Sněhurka: Jiný příběh [Blancanieves] - 50%

Španělsko, někdy skoro před 100 lety. Slavný toreador při koridě ochrne a jeho manželka zemře při porodu. Ožení se s ním zdravotní sestra, která je EVIL a tyranizuje jeho dceru (o jejíž přítomnosti v domě toreador dlouho ani neví). Dcera dospěje, je vyhnána z domu, polomrtvou ji v lese najdou trpasličí toreadoři. A začnou jí říkat "Sněhurka". Sněhurka s nimi začne jezdit po koridách a chystá se zásadní konflikt, když má Sněhurka i s trpaslíky vystoupit ve velké aréně, kde je přítomen její otec i macecha (s připraveným otráveným jablkem).

Nevím, co se to v posledních dvou letech stalo za kosmickou událost, že mají všichni potřebu natáčet WTF filmové verze pohádky o Sněhurce, které nemají téměř nic společného s pohádkou o Sněhurce (viz A, viz B).

Tento španělský film je nutno, podobně jako The Artistu, rozebírat jednak z hlediska toho, jak funguje jako film pro normálního současného diváka, a jednak z hlediska toho, jak funguje pro filmového fanouška, který zná Luise Buñuela a podobné andaluské psy.

Celý film je natočen jako černobílý a němý, jen s hudbou a dialogovými mezititulky. A tady se musím zastavit u prvního problému, který jsem s filmem měl: Ta hudba mi nepřišla ani zajímavá, ani dobová. Jen otrocky kopírovala emoce na plátně, samozřejmě používala španělské rytmy, ale vůbec bych se nedivil, kdyby doprovázela nějaký normální současný film. Nebyla ani hudebně zajímavá, ani vtipně retro. Pokud ve filmu není jiný zvuk, než hudba, představuje tato nezajímavost docela značný problém.

A pak se musím dlouze zastavit u děje filmu. Především, kdyby ti toreadoři (kterých není 7, nýbrž 6) nebyli trpaslíci, a kdyby kdyby se ke konci filmu nevyskytlo otrávené jablko, tak by mě vůbec nenapadlo, že má film mít něco společného s pohádkou o Sněhurce. Více než polovinu stopáže se díváme na příběh, který - když už si mám vybavit nějakou pohádku - je podobný spíše Popelce. Hrdinka je nucena dřít na statku, terorizovaná a zohavená macechou ostříháním vlasů, zatímco její otec je bezmocný. Děj samozřejmě postrádá nejzákladnější logiku - jako například "proč se ochrnutý toreador, schopný komunikace, nechá terorizovat od nové manželky, a opustí dceru, kterou miluje?", nebo "Proč si macecha nechá do svého domu odněkud zdaleka přivézt holčičku, kterou by její manžel neměl už nikdy vidět, a nechá ji tam mnoho let žít?" Pokud je tohle všechno (a spousta dalších divných zvratů) tvůrcům jedno, pak zřejmě natáčeli něco záměrně naivního, co nemá fungovat díky svému ději, ale díky tomu, že to evokuje jisté pohádkové elementy a jisté slavné věci, které z filmových pláten známe (například do vlkova břicha se ve skutečnosti také nemůže vejít Karkulka i babička současně). Což mi přijde jako trochu škoda, ale proč ne (ta Karkulka i ten film)...

Nicméně, ani jako pocta starým filmům na mě Sněhurka moc nefungovala. Narozdíl od oněch starých filmů, které - bez ohledu na svou logiku - měly tempo, se Sněhurka značně vleče, což je u ní mnohem markantnější, než u zvukových barevných filmů. Tvůrci prostě nedokázali vymyslet dostatečný počet scén, které by byly zajímavé na JAKÉKOLIV úrovni. Chtěl jsem původně napsat, že ve filmu je pár originálních nápadů, ale vzpomněl jsem si nakonec jen na ten, že když na plátně někdo pustí gramofon, uslyším z reproduktorů (praskající) na něm nahraný zpěv - a to jsou jediné okamžiky, kdy ve filmu uslyšíme lidský hlas. Na žádný další originální nápad (který by nebyl exaktní kopií něčeho ze starých černobílých filmů) si už fakt nejsem schopen vzpomenout. Myslím, že jich tam pár byl, ale teď, po třech dnech, už si opravdu nedokážu vzpomenout...

A dokonce i to kopírování starých filmů je jen občasné a náhodné. Občas na plátně vidíme vizuální kompozice jako ze starých filmů s hereckými výkony jako před 100 lety, což má svůj půvab, ale mezitím je mnoho záběrů natočeno malou ruční kamerou, což naprosto rozbourávají iluzi, že bychom se mohli dívat na skutečný starý němý film.

Když jsem už byl poměrně rozladěn, znuděn a připraven film odepsat, začal se mi asi ve třech čtvrtinách (po jablku) překvapivě docela líbit, protože se nečekaně posunul směrem k něčemu depresivnějšímu, ujetějšímu a nějak emocinonálně rezonujícímu.

To už ale bylo příliš málo, příliš pozdě.

P.S: Dospělá Sněhurka je docela šťabajzna, ale je celý film oblečená, a to i když je mrtvá.