Recenze: Hluboko [Djúpið] - 60%

Jistý islandský rybář, přezdívaný Gulli, žijící na nehostinném mrazivém ostrově, se dostal v polovině osmdesátých let do prekérní situace. Jeho rybářská loď se potopila, jeho kolegové téměř okamžitě umrzli (voda měla okolo nuly), ale on dokázal šest hodin plavat k pevnině, pak vylézt po skalách a dojít po sněhu pěšky na boso do města. To vše v mrazu, při kterém mozek a tělo přestává fungovat během několika minut.

Baltasar Kormákur zfilmoval skutečný příběh pravděpodobně nejslavnějšího islanďana (hned po Hugleikuru Dagssonovi).

K potopení lodě dojde asi v polovině filmu a události, které k ním směřují, jsou natočeny patřičně napínavě, takže jsem byl při různých náznacích poměrně nervózní, že "teď už se to stane". Pak se to stane a vypadá to velmi působivě, ať už jsou to triky, nebo režisér opravdu téměř přizabil herce (což rád dává k lepšímu).

Gulli se chvíli snaží neúspěšně zachránit kamarády, pak si povídá s rackem, plave, je otloukán o útesy, vleče se sněhem, a je zachráněn.

A film nekončí a my sledujeme především to, jak chtějí vědci zjistit, proč se Gullimu podařilo přežít v podmínkách, ve kterých teoreticky nikdo přežít nemohl. A na nic revolučního nepřijdou, snad jen že jeho tělesný tuk je podobný tulenímu...

Jde pravděpodobně o věrnou adaptaci skutečných událostí (tak jak je skutečný Gulli podal v rozhovorech), takže se nedočkáme ničeho, co by se podobalo klasické hollywoodské zápletce. Film má několik paralel se Zemeskisovým Trosečníkem (působivé ztroskotání, racek místo Wilsona, dlouha sekvence po "záchraně"), ale Gulli je oproti Tomu Hanksovi méně čitelný, prostě "normální chlapík".

Jsem celkem rád, že jsem se o této pohnuté události něco dozvěděl, ale nepřijde mi úplně nosné natáčet podle ní takovýto film, který není ani exaktní rekonstrukce, ani klasický příběhový snímek. Ještě raději bych se díval na normální dokument o tom, co se stalo.