Recenze: Pád Bílého domu [Olympus has Fallen] - 60%

Prezident USA je cool sympaťák (Aaron Eckhart) a má sexy ženu. Aspoň do té chvíle, než mají autonehodu a žena umře. Šéf jeho ochranky a kámoš (Gerard Butler) si to klade za vinu a odchází do civilu.

O rok a půl později. Korejci provedou velmi vychytaný útok na Bílý dům (zevnitř i zvenčí současně), obsadí ho a uzavřou se v protiatomovém bunkru pod ním, s prezidentem a dalšími rukojmími. Náhradním prezidentem se stává Morgan Freeman (kdo jiný), který se snaží zjistit, co vlastně únosci chtějí a co dalšího ošklivého mohou provést (kromě zabití prezidenta a dalších rukojmí).

Gerard Butler je ale náhodou poblíž Bílého domu a protože je badass motherfucking commando navy seal lamač vazů a má rád prezidenta, dostane se dovnitř, začne si hrát na (první) Smrtonosnou past a postupně likvidovat Korejce, aby se dostal až k prezidentovi (který je za metrovým pancířem, hodně štěstí).

Velice, velice dlouho se mi v kině nestalo, abych měl tak zásadně rozporuplné pocity z první a druhé poloviny nějakého celovečerního filmu.

Film začíná krátkým "prologem", směřujícím k autoněhodě. V něm je během pár minut režisérem Fuquou velmi pěkně načrtnuto, jaký frajer prezident je, jak se mají s manželkou rádi, a jak se mužně kamarádí s Butlerem. Smrt první dámy opravdu, neironicky funguje jako něco, co si prezident nezasloužil a z čeho má pochopitelné trauma.

Následuje skok o 18 měsíců dopředu a téměř okamžitě začíná válka ve Washingtonu D.C., nad ním i pod ním. Dobře to mají Korejci vymyšleno, a k provedení jejich ďábelského plánu jim stačilo jen pár set milionů dolarů, nenápadné ukradení nejmodernější vojenské techniky a pár tisíc elitních zabijáků, odhodlaných zemřít a schopných nenápadně se infiltrovat mezi americké turisty...

Je naprosto zřejmé, že celá zápletka je totálně imbecilní, a že by podobně vymyšlený scénář přepadení v reálném světě nikdy nemohl fungovat - ve filmu funguje jen díky tomu, že ochranka Bílého domu shodou okolností poruší základní bezpečnostní předpisy přesně tak, jak to Korejci potřebují. Jistě.

Přitom ale první polovina filmu JE VELMI ZÁBAVNÁ, dravá a poměrně hardcore! Nad Bílým domem létá letadlo s megakulomety, všechno na zemi vybuchuje, z náhodných lidí stříká krev, budovy se bortí, z nenápadných popelářských aut se vysunují skryté kanóny, prostřílená americká vlajka se zpomaleně snáší na trávník, a tak dále... Je to opravdu skvělá, výpravná a svižně natočená zábava, a docela jsem se tetelil radostí.

Stop... Hammertime!

Bohužel, jakmile dojde k obsazení Bílého domu, zajetí prezidenta, a do akce se vrhne Butler (který vysíačkou komunikuje s Pentagonem, respektive s Freemanem), tempo a zábavnost naprosto mizí!

Zbytek filmu se Butler prohání po chodbách Bílého domu, nachází různé teroristy a likviduje je. Provádí také různé bonusové sidequesty, jako "zachránit malého prezidentova synka, který je tam někde schovaný", "zničit megazbraň na střeše" atd...

Ale je to strašlivá nuda, následkem které začnou být všechny ty nesmysly mnohem zřejmější a do očí bijící:

• Aby Pentagon zachránil život asi 10 rukojmí, z nichž jedno bývalo prezidentem (ale teď už není), je ochoten přenechat Jižní Koreu na pospas Severní.
• Analogicky je Pentagon ochoten obětovat jadernou bezpečnost celých USA kvůli přežití několika rukojmích.
• Z prezidentského bunkru se dají ovládat všechny jaderné hlavice ve všech silech v USA, a Pentagon tomu během cca hodiny nemůže nijak zabránit.
• Terorista "tak tajuplný, že ho nikdy nikdo nevyfotil" sestaví tisícovou armádu s výstrojí za stovky milionů dolarů, propašuje to všechno do blízkosti Bílého domu a sám sebe propašuje do ochranky hlavy státu.
• Zlí Korejci jsou v bezpečném bunkru pod Bílým domem (s rukojmími), uprostřed nepřátelského města, ale vylezou odsud ven, aby v temném baráku honil elitního commando seal killera, protože jim připadá nesympatický.
• X je svině a má zabít Y. Y se myslně domnívá, že X je jeho kámoš. Místo aby X okamžitě zastřelil Y svou pistolí zezadu z jednoho metru, několik minut se s ním kamarádsky vykecává a pak omylem prozradí, že je svině, oops.
• Teroristi nějakým způsobem nepozorovaně propašují do Bílého domu několikatunovou superzbraň.
• Ke spuštění amerického vynálezu zkázy jsou potřeba tři kódy.  Jeden má prezident, další dva mají další členové vlády. Prezident jim rozkáže kódy prozradit teroristům (při mučení), protože "dva kódy jsou jim k ničemu a ten svůj třetí nikdy neprozradím". Následně teroristická hackerka třetí kód zjistí během několika desítek minut, protože "zjistit jeden kód je mnohem snazší než zjistit tři". Pane prezidente, když nerozumím kryptografii, tak si nehraju na experta, tohle není žádná legrace!

Znovu opakuji, že by mi nevadila přítomnost takovýchto blbostí ve filmu. Nevadila mi ani ve srovnatelně naivně patriotickém Air Force One (nebo ve Skále). Vadí mi, že film začne od své poloviny být strašlivě nudný a neobsahuje téměř nic vzrušujícího nebo vtipného, takže si divák začne těch blbostí víc všímat. Není to vyloženě nesnesitelné, ale pokles zábavnosti ve srovnání s první polovinou je neuvěřitelný.

Film se několikrát snaží vzbudit napětí dějovým zvratem, při kterém si máme myslet, že se stane nebo stalo něco opravdu šokujícího (zabití hlavního hrdiny, zabití prezidenta, zabití prezidentova malého synka, třetí světová válka), ale přitom je jasné, že tohle je film, který si něco tak drsného nedovolí - takže se záhy podle očekávání ukáže, že jsme se "překvapivě" mýlili (v tomto ohledu dodnes obdivuji jaké koule měli tvůrci Nejhorších obav, co se jaderných scén týče).

Asi bych vám doporučil zajít si jen na první polovinu filmu, protože ta druhá vypadá skoro jako nějaké aktuální video béčko se Seagalem. (Bonus pro Seagalovy fanoušky.)