Recenze: Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama - 50%

Dorota Nvotová je slovenská hudebnice, zpěvačka, herečka, podnikatelka a provozovatelka cestovní kanceláře.

A tento film je dokumentem o... To vlastně není úplně jasné. Podívejme se na trailer.

I když by to z upoutávky vypadalo, že se dočkáme něčeho jako Baraky, není tomu tak. Film rozhodně není pohledem na krásy a zajímavosti Nepálu ani jiné části světa.

Film je částečně osobní zpovědí Nvotové, která na kameru vypráví, co se jí kdy přihodilo, ale především o svých obecných pohledech na život. Vypráví to v Nepálu i v Bratislavě, ale na okolním prostředí přitom příliš nezáleží, protože většinou vidíme jen ji a zeď za ní.

Z druhé poloviny je film o tom, jak Nvotová v Nepálu vymítá chudobu a nemoci. Jednak sponzoruje útulek, starající se o děti bez rodičů nebo s chudými rodiči (tedy shání pro něj sponzory v Evropě a dvakrát týdně se tam zajde podívat) a jednak pomáhá náhodným chudákům na ulici - žebračku s nemocným dítětem odveze do nemocnice, fetujícím chlapcům koupí oblečení, atd... I když se toto odehrává v Káthmandů a okolí, z krás a zajímavostí těchto míst uvidíme naprosté minimum (pokud mezi krásy a zajímavosti neřadíme běžné špinavé ulice s běžnými polorozpadlými budovami).

Měl jsem docela problém s tím, že ani jedna ze dvou zmíněných rovin filmu (životní filosofie Nvotové, její dobročinnost na ulicích) mi nepřišla nijak příliš zajímavá nebo zajímavě natočená. Především mi Nvotová připadala strašlivě naivní a kulturně necitlivá, což se se nakonec potvrdilo mírou vrchovatou:

Když totiž v jedné scéně uvidíme šéfa onoho dobročinného domova, žoviálně huláká "Tady je to super, ne? Máme se tady všichni dobře, a hlavně děti, které vůbec netlučeme, že ne?" A přitom se smíchem šťouchá do žeber učitele, který vystrašeně přikyvuje. Prostě, šéf vypadá jako typický jednorozměrný padouch z typického hollywoodského filmu, který neumí lhát.

No a později se ukáže, že ředitel skutečně prováděl v domově něco nechutného, včetně fyzického násilí na dětech (ale bohužel to byla tak hrozná činnost, že není přesně řečeno, co vlastně dělal). A film končí hláškou, že "Uvažuje se o zavření domova, některé děti už podařilo vrátit k rodičům". Ty děti, které Nvotová v průběhu filmu od těch rodičů tahá do onoho domova! Sluší se také konstatovat, že celý tento naprosto zásadní zvrat, který staví většinu filmu do odlišného světla, se stane až po skončení natáčení, když Nvotová už v Nepálu není, takže se ho dozvíme jen zprostředkovaně z vyprávění, a dost nejasně.

Nemám žádné konkrétní námitky k řemeslné nebo technické stránce filmu (jen toho songu, který je v traileru, je na můj vkus v samotném filmu trochu moc). Zásadní - ale opravdu zásadní - problém pro mě spočívá v tom, že Nvotová (o které celý film má být) na mě působí jako typická celebrita, která se snaží cizímu světu (a všem kolem sebe) vnucovat svou představu dobra. Není mi v tomto filmu svým povýšeneckým chováním příliš sympatická (odjinud ji neznám), a není mi ani dostatečně nesympatická na to, aby mě zajímala.