Recenze: Revival - 40%

Před 40 lety byli "Smoke" celkem populární kapela, ale pak upadli v zapomnění.

Dnes už jsou staří páprdové, a když jednomu z nich (Bolek Polívka) umře manželka, přichází slizký producent (Richard Genzer) s nabídkou, aby se dali všichni opět dohromady: Kytarista Bolek Polívka, basák Miroslav Krobot, keyboardista Karel Heřmánek a zpěvák Marián "kdože?" Geišberg. Kapelu doplňuje ještě nový mladý bubeník, který je slepý a existuje jen kvůli tomu, aby se kolem té slepoty udělaly dva vtipy.

Nejnovější film Alice Nellis má být feel good retro komedie s pár vážnějšími motivy.

Obsazení je výborné - přinejmenším čtyři hlavní hrdinové (ale KDO JE TEN GEIŠBERG?) plus překvapivě dobrý vtipně slizký Genzer. Okamžiky, kdy spolu ta stará partička jen tak nějak nezávazně komunikuje (což často vypadá jako improvizace) jsou většinou příjemné, protože ti herci jsou dobří a zřejmě si spolu rozumí i v reálném životě. A nepřipadá mi bůhvíjak závadné, že herci v hlavních rolích zjevně neumějí hrát na své nástroje a zpěvák zpívá podstatně jiným hlasem, než mluví. Tohle není film, který by se nějak moc snažil nastolovat filmovou realitu a dělat z těch herců někoho jiného, než herce. Hudba a texty jsou jinak plně přijatelná imitace "českého anglicky zpívaného rocku ze 70. let" a nemám proti nim námitek.

Narozdíl od většiny předchozích filmů Alice Nellis, které byly především o melancholických pocitech, tento by měl mít i fungující jasně definovanou komediální zápletku. Která bohužel funguje velmi špatně, a je jedno, jestli byla špatně napsaná, nebo špatně zrežírovaná, protože oboje měla na svědomí Alice Nellis.

Začněme hned od prvních minut filmu, ve kterých sledujeme jakoby "dobovou" reportáž o kapele Smoke z roku 1972. Studio Televizního klubu mladých a slovenština moderátora jsou dokonalé, ale:

• V krátkých záběrech ze "starého videoklipu" vůbec nestačíme pochytit, jak vlastně tehdy hrdinové vypadali, natož si dát dohromady, kdo z nich má být Polívka, kdo Krobot atd...
• Především ale není z moderátorových tří vět jasné, co se vlastně s kapelou stalo a proč upadla v zapomnění. Moderátor řekne něco o tom, že "naše socialistická společnost nemá zájem o texty v anglickém jazyce", ale hned nato film skočí do současnosti a celý jeho zbytek hlavní hrdinové popírají, že by konec jejich kariéry měl jakékoliv politické důvody (a ohrazují se proti označování za disidenty). Proč tedy skončili?

A jak se vlastně celá kapela dá znovu dohromady: Genzer přijde za Heřmánkem s plánem, který jim pomůže obohatit se za cenu toho, že Heřmánek bude lhát svým starým kamarádům, namluví jim, že Polívkovi zbývá jen měsíc života a pak sám bude na koncertu dělat jako že dostal infarkt, aby jejich kapela získala větší popularitu. Nejen, že je to dost dementní plán (je ještě o dost složitější, než jsem napsal), ale především dělá z Heřmánka pěkného hajzla (který - opakuji - to všechno dělá hlavně pro prachy). A jak už je v českých filmech zvykem, vyřeší se vše tím, že po odhalení svých lží Heřmánek řekne něco jako "sorry" a všichni jsou zase kamarádi, protože je potřeba happy end.

Pak tu máme Krobotovu manželku Zuzanu Bydžovskou. Ta je nám na začátku filmu představena jako new age kráva, která potlačuje kreativitu svého manžela a hrdinové musejí provádět složité utajovací akce, aby se Bydžovská nedozvěděla, že Krobot bude hrát něco jiného než new age hudbu. Všechno scenáristicky směřuje k tomu, že Bydžovská časem objeví pravdu a nastane peklo. Je to jediný důvod existence této postavy. No a časem skutečně dojde k tomu, že Bydžovská zjistí pravdu - a neudělá nic. Vůbec nic. Prostě zcela pomine to, že ji její manžel posledních několik týdnů brutálně obelhával. Neřekne k tomu jediné slovy, nijak divně se nezatváří, a začne kapele dělat manažerku...

Opravdu nejsem nijak extra náročný na to, jak má vypadat scénář příjemné retrokomedie. Ale to, jak jsou zásadní zvraty příběhu odbyty, nebo jak nepřirozeně je kvůli mladším divákům do filmu zamontovaná podzápletka Polívkova syna, který má vlastní superslavnou kapelu (hraje ho reálný zpěvák Vojtěch Dyk, který je údajně slavný i v některých hetero kruzích), to je opravdu nepodařené a u Alice Nellis mě to velmi překvapuje - jde o její zatím nejslabší film (z těch čtyř, co jsem viděl), a to zdaleka.

Co v mých očích definitivně překlopilo tento film do kategorie "nedoporučuji", to je jeho TÉMÉŘ DVOUHODINOVÁ DÉLKA, následkem které je v něm ta snesitelná až příjemná hodinka ubita stejným množstvím balastu.

P.S: V zájmu objektivity musím ještě upozornit, že ačkoliv jsem film viděl v kvalitním kině s digitálním zvukem, místy jsem měl problém porozumět dialogům (respektive nebylo mi jasné, kdy jim mám rozumět a kdy jsou záměrně nesrozumitelné) - a nebyl jsem sám. Tudíž je možné, že mi nějaká rychlá vysvětlení některých dějových zvratů zcela unikla, a na vině byl míchač zvuku.