Recenze: Futurologický kongres [The Congress] - 60%

Robin Wrightová (dříve Pennová) hraje sama sebe, respektive herečku jménem Robin Wrightová, která kdysi bývala slavná a krásná (viz Princezna nevěsta nebo Forrest Gump) a teď už... not so much.

Stárnoucí Robin dostane nabídku, která se neodmítá: Dostane velké peníze, pokud dovolí studiu Miramount (haha!), aby ji naskenovalo do počítače a vyrobilo v budoucnosti libovolný počet audiovizuálních děl, obsahujících virtuální Robin Wrightovou. Skutečná Robin Wrightová se auž ale nikdy nesmí věnovat herectví. Respektive, nesmí se mu věnovat 20 let od podpisu smlouvy. Robin souhlasí a je naskenována.

O 20 let později...

Robin Wrightová přijíždí na "Futurologický kongres", který se koná v "animované zóně", tudíž je zde všechno kreslené (včetně Robin, která zde má podepsat prodloužení kontraktu s Miramountem). Všichni dýchají různé chemikálie, které (v očích ostatních) mění jejich fyzickou podobu. Dojde k útoku jakýchsi revolucionářů na hotel, Robin je na mnoho dalších let zmrazena, pak se znovu probouzí a vydává se hledat svého syna do nového světa, kde už neexistuje nic jako realita, protože jsou všichni neustále na drogách a vidí své okolí podle svých představ.

Film (přesněji řečeno jeho druhá polovina) je inspirován stejnojmenou knihou Stanisława Lema, ale jde o inspiraci velmi volnou. Styčné body jsou pouze v tom, že se koná bizarní kongres, všichni mají halucinace a hrdina se probudí o mnoho let později v novém, ještě zdrogovanějším světě (což se celé možná vůbec nestalo).

Snímek natočil Ari Folman, který před pár lety všechny překvapil svým unikátním Valčíkem s Bašírem a od té doby pracoval na tomto svém novém filmu (ve spolupráci s Robin Wrightovou, která je také jeho producentkou).

Bohužel, Folmanův Futurologický kongres je velmi netradičním a asi i ambiciózním dílem, po jehož skončení jsem si řekl: "Hm, a to je všechno?"

Především je zajímavé, že první polovina (o digitalizaci herečky) nemá nic moc společného s druhou polovinou (tripový kongres) a jde spíše o dvě zcela nezávislé sci-fi minipovídky, které jsou násilně propojeny stejnou hlavní postavou (a několika vedlejšími). Obě poloviny filmu (hraná a animovaná) jsou od sebe odděleny titulkem "O 20 LET POZDĚJI" a nikdy se uspokojivě nedozvíme, co dělala Robin těch 20 let a co se přesně stalo mezi ní a jejím synem (jehož hledání v novém světě je jakýmsi hnacím motorem druhé poloviny filmu).

Přitom první (hraná) polovina je zajímavější, protože víme, o co v ní jde, a protože Robin Wrightová skvěle hraje. Ale různé technické, právní a morální aspekty "digitalizace" jsou v ní vysvětlovány zbytečně polopatisticky, aby to pochopil i zcela zaostalý divák, kterému nedochází, že tato zápletka vpodstatě už ani není sci-fi, nýbrž něco, co budou muset filmová studia a herci (a jejich pozůstalí) v nejbližší době reálně řešit.

Samozřejmě, u celé druhé poloviny filmu netušíme, které z událostí na plátně se vlastně staly (pokud vůbec nějaké) a co jsou následky halucinogenů. A herectví Robin Wrightové si moc neužijeme, protože její animované podoba vypadá jako něco z rumunského večerníčku.

Většina animovaných sekvencí je záměrně "retro", ve stylu nejstarších disneyovek, Žluté ponorky nebo undergroundových filmů Ralpha Bakshiho. Všechny postavy jsou extrémně karikované, perspektiva se neustále mění, všechno je pestrobarevné, všechno někam přetéká a nic nedává smysl ani v rámci jedné scény, natož v rámci celého filmu. Paradoxně je psychedelický výsledek výrazně nudnější, než byl umírněnější, formálně ukázněnější Valčík s Bašírem.

I druhá polovina filmu obsahuje pár sekvencí s živými herci, ale Robin Wrightová i Paul Giamatti (jako psycho-doktor) v nich vypadají nesmyslně mladě, vzhledem k tomu, že se tato část filmu odehrává nejméně 25 let po první). Spíš než s neschopností maskérů to možná souvisí s tím, že "všechno je jinak a realita neexistuje", ale v tuto chvíli už mi to bylo celkem jedno.

Je samozřejmé, že Futurologický kongres není komerčním filmem. Ale nenašel jsem v něm mnoho motivů a scén, které by dokázaly nějak zajímavě stimulovat můj mozek nebo jiné orgány. Viz také například Mizející vlny nebo Atlas mraků.

Folman dostal na hraní krabici plnou úžasných hraček, a nedokázal s nimi udělat nic zajímavějšího, než natočit dvě nesouvisející epizody "Krajních mezí", nebo něčeho podobného. A ta normálnější, nepsychedelická, je ta lepší z nich.

P.S: Hudba zdatně, avšak nenápaditě imituje Michaela Nymana (srovnejte hudbu v první půlce traileru např. s touto).