Recenze: Colette - 30%

Colette je drama z koncentračního tábora podle novely Arnošta Lustiga. Clémence Thiolyová a Jiří Mádl hrají Colette a Viliho, dva mladé lidi, kteří se poznali a zamilovali v koncentráku.

A to je asi tak všechno, čím si sem u tohoto filmu jistý. Vlastně si nejsem jistý ani těmi jmény, protože v materiálech distributora se jmenuje "Vili", ale v samotném filmu se podepisuje "Willy".

Při sledování tohoto filmu jsem si znovu a znovu uvědomoval, v jakém zvláštním stavu je česká kinematografie. Snažil jsem se to nějak sesumírovat a pak jsem si vzpomněl, že jsem něco podobného už kdysi na FFFILM psal. A našel jsem to: V úvodu recenze Láska je láska. Všechno, co tam píšu, platí zcela stejně pro film Colette.

A úžasná pointa, kterou jsem objevil až úplně nakonec, spočívá v tom, že film Colette režíroval stejný Milan Cieslar, který natočil Láska je láska!

U Colette je výsledek snad ještě smutnější, protože zjevně byla strašlivě drahá. Velké masové scény, obrovské stavby (nebo drahé digitální dokreslovačky), vlaky, tyfus, uniformy, mrtvoly u pecí, všeho víc než dost. A Colette má také mnohem složitější dějovou stavbu, než Láska je láska (například je vyprávěna nechronologicky) a má obsahovat mnohem složitější emoce, což činí výsledek ještě hroznějším.

Kamera víceméně funguje (ne že by byla nějak extra zajímavá, ale není špatná). Všechno je víceméně správně nastříháno a nasvíceno. A hudba je od Atliho Orvarssona, který složil například Jeníčka a Mařenku: Lovce čarodějnic (a nesložil Piráty z Karibiku ani Myšáka Stuarta Littla, jak se snaží tvrdit oficiální stránky filmu Colette - složil asi jednu dvacetinu druhých Pirátů a pak Stuarta Littla 3, což byl animovaný videofilm).

Prostě, ty peníze jsou na plátně vidět. Ale nevznikl za ně film, který by jakkoliv dramaticky nebo logicky fungoval.

A začíná to už úplně prvním titulkem, který zní "V roce 1944 se podařilo vězňům XXX a YYY uprchnout z koncentračního tábora a poprvé odhalili světu pravdu o masovém vraždění Židů." Oukej. A pak se díváme na osudy lidí v koncentračním táboře do roku 1945 a za celý film z toho koncentráku nikdo neuteče. Tak co ten úvodní titulek znamenal??? Je možné, že si například to jejich vyprávění poslechl Lustig a na jeho základě napsal svou novelu, v níž některé postavy jsou inspirovány těmi XXX a YYY. Ale pokud tohle víte, nepotřebujete to vidět na začátku filmu napsané. A pokud to nevíte, z toho nápisu si to nevyvodíte.

Pak nastane prolog z roku 1973, ve kterém starý Willy (neMádl) jede v New Yorku se svým synem na setkání s jeho snoubenkou. Její matka se ukáže být Mádlovou naprosto osudovou láskou z koncentráku (pozná ji podle jizvy na ruce), ale nedá při celé návštěvě vůbec nic najevo a odejde z jejího bytu a cestou domů synkovi vysvětluje, že jeho budoucí tchyni museli v koncentráku hodně znásilňovat, jinak by tam nepřežila.

A divák v tuto chvíli vůbec netuší, co se v mysli hlavních hrdinů vlastně odehrálo. Zamýšlená pointa zřejmě má být, že se při návštěvě oba vzájemně poznali, ale nechtěli svou starou koncentrákovou známost prozradit před dětmi. Ale celá ta scéna je natočena jako nevzrušivá konverzace na čajovém dýchánku, bez jakéhokoliv náznaku (pomocí jakéhokoliv filmového vypravěčského principu) hlubokých emocí, které musely s protagonisty cloumat.

Další velmi podobná scéna nastane uprostřed filmu, kdy mladý Willy (už Mádl) vejde do krematoria v koncentráku, všude kolem se válí desítky čerstvých mrtvol, a Willy začne na jednoho z pohřebníků radostně halekat "Ahoj, kamaráde, dlouho jsme se neviděli!" a jdou se spolu napít za pece. Je teoreticky možné, že na papíře ta scéna dávala smysl a měla ilustrovat, jak jsou po pobytu v koncentráku všichni citově otupeni a ignorují všudypřítomnou smrt. Ale natočeno je to jako něco z televizního sitcomu, když se potkají dva kamarádi na fotbale - bez JAKÉHOKOLIV emocionálního náboje, který by odpovídal situaci.

A takových scén je ve filmu spousta. Stalo se něco, co na papíře scénáře muselo vypadat jako scéna plná dramatických emocí, ale ve výsledném filmu to nevzrušeně prošlo plátnem a já se divil (a nejen já), jestli se opravdu právě stalo to, co se stalo, a proč na to nikdo na plátně nijak patřičně nereaguje.

Film ale selhává i v otrockém vyprávění děje a působí dojmem, že se scénář buď razantně upravoval, nebo se film dodatečně razantně přestříhával. Jen tak může dojít třeba k tomu, že hrdinka v táboře pravidelně na střídačku souloží se dvěma muži, pak přijde do jiného stavu a je doslova šokována, když po porodu zjistí, že otcem dítěte je jeden z nich a nikoliv ten druhý.

Zde je jakýsi starý treatment, který dává podstatně větší smysl, než výsledný film, se kterým nemá téměř nic společného. Dávalo by mi například smysl, že hrdinka chce být převelena do jiného transportu, a proto "musí být všem po vůli" (což je v treatmentu). Ve filmu ovšem jenom řekne doktorovi "Já to opravdu potřebuju!" a doktor jí podepíše bumážku a riskuje vlastní život...

K vyloženě WTF momentům pak patří scéna, kdy je hrdince přiděleno v koncentráku číslo "324459" a o pět sekund později vidíme, jak je jí na ruku tetována jednička (UPDATE: Je možné, že ta "jednička" byl začátek židovské hvězdy, ale výsledek není vidět a Mádl žádnou neměl). Nebo zlý esesák, který je tak zlý, že přistihne Žida, který mu podle rozkazu natírá plot, řekne mu "Ty smradlavej Žide, neznáš rozkaz? Ztratils hlas?", okamžitě poté ho zastřelí a okamžitě poté humorně zahláškuje "Opravdu ho ztratil".

Zlý esesák (znásilňujícího Colette) má být zlý, protože na potkání střílí lidi. Naopak Židi jsou hodní, protože nestřílejí lidi a jenom v klidu okrádají Němce a ostatní Židy.

Chápu, že se teď pouštím na docela tenký led, ale film je natočen tak neumětelsky, že když si zlý esesák postěžoval "Naši vojáci umírají a tady se žere čokoláda a meje francouzským mýdlem!", tak jsem s ním víceméně soucítil, zatímco kladní hrdinové ve mně v tomto filmu vzbuzovali především dojem "Židi jsou vychcaní a dokáží si nahrabat vždycky a všude."

A byl bych rád, kdyby se to nevytrhávalo v kontextu a nepsalo se nikde "Fuka tvrdí, že Židi jsou vychcaní".

Antitřešničkou na antidortu je pak dabing, který zní u většiny postav (které hrají cizinci) velmi nepřirozeně a dodává nechtěný humor strašlivým hláškám jako "Cítím tě v těle i duši celou svou bytostí". Jsem ochoten věřit, že v knize takové hlášky fungují - dokonce relativně fungují i ve filmu, pokud je pronáší starý vypravěč. Ale jako produkt dvacetiletých dabovaných úst znějí hrozně.

A znovu se potvrzuje, jak dobrý herec je Mádl - protože jeho postava vychází z toho guláše ještě relativně se ctí!

P.S: Jak už je v tomto žánru běžné, ve filmu je několik full frontalů, ale ne od té, od které byste je chtěli vidět.