Recenze: Jako nikdy - 90%

Starý malíř (Jiří Schmitzer) umírá na rakovinu a nechce se léčit. Už má docela problémy s pohybem a základními životními funkcemi, takže se o něj v polorozpadlém venkovském domě starají jeho dávná milenka (Taťjana Medvecká) a jeho současná milenka (Petra Špalková) - které se nemají moc v lásce.

Film Zdeňka Tyce se odehrává převážně v tomto domě, kde si své vztahy řeší tři hlavní postavy, i několik vedlejších.

Jako nikdy je drama, které je o smutných věcech, ale není přespříliš depresivní a dokonce obsahuje místy docela sofistikované odlehčující prvky, které většinou označuji slovním spojením "jemný humor". Například v jedné ze scén je Schmitzer přemluven, aby nechal k sobě do domu přijet venkovského faráře, který si s ním promluví o záležitostech duše. Farář skutečně přijede a se Schmitzerem si promluví. Na jejich dialozích nebo hereckých výkonech v této scéně není naprosto nic humorného, oba mluví naprosto vážně. Ale podsaditý farář přijel (logicky) na kole, takže je celý rozhovor oblečen (logicky) v něčem takovémto:

Velkou zásluhu jistě má debutující Markéta Bidlasová, která napsala scénář spolu s Tycem (od nějž jsem shodou různých nešťastných okolností viděl pouze film El Paso, a ten se mi moc nelíbil). Jimi načtrnuté postavy jsou zajímavé tím, že nešustí papírem a chovají se tak, jak se chovají normální (ve smyslu "běžní", nikoliv "psychicky stabilní") lidé. Snad o nikom v celém filmu se nedá říct, že je jednoznačně kladná nebo jednoznačně záporná postava, a většina z nich se chová nepředvídatelně, ale nikdy nesmyslně. Respektive, pokud se chovají nesmyslně, má to v rámci tohoto filmu smysl, neboť je jasně patrné, že se právě nacházejí v patřičně labilním duševním rozpoložení.

Aby to fungovalo, jsou samozřejmě zapotřebí kvalitní herci. Především hlavní trojice doslova exceluje a Schmitzer je naprosto úžasný. Se zahořklou, místy nebezpečnou postavou, kterou ztvárnil, bych se bál komunikovat, ale přesto jsem k ní necítil jednoznačnou nenávist - podobně jako jeho filmový syn, který si musí vyřešit vlastní dilemata ohledně vztahu s otcem.

S postupujícími minutami se Schmitzerův stav zhoršuje a film začne více připomínat Hanekeho Lásku, ale dle mého názoru je LEPŠÍ, než tento oscarový snímek. A podle očekávání (což snad nemůže překvapit vůbec nikoho) Schmitzer skutečně umře a jeho "odcházející duše" je na plátně doprovázena velmi decentním, téměř nepostřehnutelným vizuálním fórkem (možná je to dokonce CGI trik) - což je opět něco, co je mimo fantazii a schopnosti 95 procent českých tvůrců, bohužel.

Film ale rozhodně není jen o umírání Schmitzera, nýbrž rovným dílem o všech třech hlavních postavách a několika vedlejších (Schmitzerův syn také projde významným vývojem).

Od samotného počátku mě ve filmu extrémně zaujala smyčcová hudba, která dávala záběrům unikátní atmosféru a složitostí svých harmonií překonávala cokoliv, co jsem kdy v českém soundtracku slyšel (viz trailer). Až ke konci mi došlo, že nejde o nového geniálního českého skladatele, ale byl to starý dobrý hitmaker Leoš Janáček. To ovšem nijak nesnižuje zajímavost použití té hudby ve filmu. (Snímek obsahuje také pár minut původní syntetické hudby Zdeňka Krále, která je funkční, ale nezajímavá.)

Mám k filmu jisté výhrady. Například některé motivy a podzápletky mi přišly až zbytečně stručné a nerozvinuté. Ale přesto je Jako nikdy v české kinematografii ojedinělým zjevením. Je to zdaleka nejlepší český hraný film od Okresního přeboru a opět jsem se utvrdil v tom, že je správné, když většinu českých filmů označuji za sračky. Kdybych to nedělal, nevyniklo by, o kolik je lepší tento film.