Recenze: Velká nádhera [La grande bellezza] - 80%

Jep Gambardella (Toni Servillo) je stárnoucí římský spisovatel (65 let), který je na tom ekonomicky dobře (spíš "víc než dobře", protože má byt s velkou terasou hned naproti Kolosea), a tak nějak neví, co dál se svým životem. "Život" pro něj totiž znamená především večírky (na kterých se moc nebaví), psaní reportáží (o lidech, které má za idioty) a toulky městem.

Schválně jsem použil italský trailer s francouzskými titulky, abych vám mohl říct, že kdybyste těm dialogům rozuměli, tak byste si stejně neudělali o moc přesnější obrázek o obsahu filmu.

A dokonce i když celý film uvidíte, neuděláte si o jeho obsahu o mnoho přesnější obrázek...

To je tak: V životě jsem neviděl žádný Felliniho film od začátku do konce. Ale viděl jsem z Felliniho filmů dost na to, abych poznal, že Paolo Sorrentino (Tady to musí být) má Felliniho hrozně nakoukaného a rád by mu vzdal poctu / zkopíroval ho / parodoval ho... prostě natočil něco, co na jeho slavné dílo odkazuje.

Podobně jako u Felliniho (což byl hlavní důvod toho, že jsem od něj nic neviděl celé, od začátku do konce) i Sorrentino skládá svůj film ze scén, které jsou samy o sobě stylové, zábavné a leckdy i dobře vypointované, ale nedávají mi dohromady, jako celovečerní film, žádnou pointu - přesněji řečeno, nabízejí mi nekonečné množství point, z nichž bych si mohl libovolnou vybrat a pak všem hodinu vysvětlovat, proč je ta moje pointa tou pravou.

Nejen, že film nemá příběh - není vždy nutné, aby hrdina prošel nějakými změnami a dospěl na konci filmu k nějaké katarzi - ale ani mi nebylo jasné, co tím vším chce Sorrentino říct. Dělá si srandu z "artu"? Ale přitom sám používá "artové" filmové fígle i ve scénách, které neměly být směšné. Dělá si srandu z buržoazie? Ale hlavní hrdina je jejím typickým představitelem a je většinu filmu zobrazován jako pořádný sympaťák.

Film má dvě hodiny a během jeho poslední třetiny jsem si nejméně třikrát řekl "OK, tak tohle je docela slušně vymyšlený konec". A nikdy to konec nebyl a film pokračoval dál, aby nakonec skončil něčím, co jsem nepokládal za "slušně vymyšlený konec"...

Sorrentino má ale oproti Fellinimu v ruce trumf v podobě současných filmových technologií, které využívá naplno a může nám tudíž ukázat věci, které by nám kdysi možná rád ukázal Fellini, ale nebylo to tehdy technicky možné. Film obsahuje spoustu záběrů, které buď vyžadovaly velmi složitou přípravu a velmi náročnou kamerovou techniku, nebo (tomu bych věřil spíš) jde o digitální triky. Co z toho převažuje, to je víceméně jedno, protože audiovizuální atmosféra filmu je téměř bezchybná a záměrně se pohybuje někde trošičku mimo naši realitu (aby se do ní průběžně vracela a něco s něčím uváděla do kontrastu).

Řešeno ještě sušším slovníkem: Od začátku do konce, téměř nepřetržitě, tenhle film nádherně vypadá a zní. Tak nádherně, že to stačí k tomu, abych ho rozhodně doporučil. Dalo by se z něj vystříhat nejméně 10 až 20 kratších scének, které by samy o sobě, bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování, fungovaly jako vydařená filmová etuda na téma "nenápadný půvab buržoazie".

Ale (a to používám jako svůj soukromý barometr toho, jestli v mých očích film fungoval jako celek) kdyby se některé ty scény mezi sebou chronologicky prohodily, celkové vyznění filmu by se pro mě žádným způsobem nezměnilo.