Vskutku, nejlépe investovaných 10 dolarů tohoto měsíce!

Kromě videoher hraju (nebo spíš "hrával jsem") společenské hry a tužkopapírové RPG. Před mnoha lety jsem zkoušel klasické Dungeons & Dragons, ale neměl jsem štěstí na Pána jeskyně a spoluhráče, kteří by hru chápali skutečně jako "hraní rolí" a ne jako soutěž ve sčítání čísel a hledání v tabulkách...

Později jsem objevil RPG systémy, které jsou naprosto triviální a mají směšně stručná pravidla, ale přitom hráčům dávají srovnatelné možnosti zábavy, jako 300stránková D&D kniha - pokud je schopný Pán jeskyně, samozřejmě. Jeden příklad za všechny: Risus (základní verze zdarma, ale doporučuji zakoupit také "Risus Companion", protože je to velmi zajímavé četní o RPG hrách a filosofii jejich hraní obecně).

Také mě zajímají RPG hry, které nevyžadují Pána jeskyně. Z těch, co jsem zkoušel, mohu uvést například Universalis nebo Fiasco. Přestože jsou zajímavé, je u nich pořád trochu problém s tím, že trvá dost dlouho, než všem vysvětlíte pravidla, obzvlášť pokud to nejsou lidi, kteří žijí RPG hrami.

A tento měsíc jsem víceméně náhodou objevil RPG hru, která je původně z roku 1998 (druhé velmi rozšířené vydání z roku 2008), má neskutečně triviální pravidla, ale přitom je brilantní (a to jsem ji ještě ani pořádně nehrál). Jmenuje se "The Extraordinary Adventures of Baron Munchausen" (tedy "Neobyčejná dobrodružství Barona Prášila") a zde je její oficiální stránka  s odkazy na zakoupení papírové i PDF verze.

Tato hra do značné míry stírá rozdíly mezi "RPG hrou", "stolní hrou" a "jednoduchou kratochvílí na dlouhý večer". Jejím autorem je James Wallis, který je také spolutvůrcem karetní hry "Bylo nebylo" (s níž má Prášil hodně společného). K hraní "Barona Prášila" potřebujete nejméně tři lidi a pár mincí. Ani ten zmiňovaný papír a tužku nepotřebujete, jsou jen k zapsání vašeho vznešeného jména (např. "Vévoda Francesco de Fuqua z Assisi").

Výňatek z pravidel

Pravidla hry jsou tak jednoduchá, že jsem skoro na rozpacích, abych při jejich popisu neporušil copyright autora, a nemysleli jste si pak, že je koupě oficiálních pravidel zbytečná. Takže opravdu stručně:

Každý hráč hraje vznešeného šlechtice z cca. 18. století, de facto variaci na tradičního Barona Prášila. Na každém hráči je, jestli chce postavu pojmout spíš jako Miloše Kopeckého, nebo jako Johna Nevillea, nebo úplně jinak. Snad každý žijící člověk má nějakou poměrně konkrétní představu, jak se Baron Prášil chová a projevuje.

Hráči pak postupně vyprávějí klasické "prášilovské historky", každý na téma, který určí jeho soused, každý o délce cca. 5 minut. Přičemž všichni celou hru zůstávají v roli, takže rozehrávka začne například slovy "Vévodo Francesco, mohl byste nám znovu vyprávět onu slavnou historku, jak jste objevil naftu na Měsíci?", načež Vévoda Francesco musí okamžitě a bez přípravy začít vyprávět historku na toto téma.

Vtip je v tom, že v průběhu vyprávění mohou vypravěče všichni ostatní hráči přerušovat svými námitkami a protesty, ale musejí stále zůstávat v roli. Tudíž nejde o to, nachytat vypravěče při lži ("ve skutečnosti se na dělové kouli letět nedá!"), ale donutit ho udělat v příběhu stylovou odbočku. Například: "Drahý vévodo, tehdy ale přece byl vládcem Měsíce Šách Patmat a nikoliv Ludvík XIV, jak tvrdíte vy. Ten přeci, jako Král Slunce, byl naopak nejzarytějším nepřítelem všech Měsíčňanů!"

Načež má vypravěč dvě možnosti:

• Buď bez hnutí brvou okamžitě zaimplementuje tuto přípomínku do svého vyprávění, např.: "Děkuji, hraběnko, samozřejmě máte pravdu. Myslel jsem to tak, že mě tehdy kontaktovala jaho výsost Ludvík XIV, kterýžto se na Měsíci zrovna nacházel, aby se zúčastnil koncertu Britského umělce Floyda Růžového s názvem Dark Side of The Moon. A právě na onom koncertě, o přestávce, na pánských záchodcích, došlo k zásadnímu odhalení, které se týkalo ropných polí..."
• Nebo hraběnku urazí, vysměje se jí a zesměšní ji (je to přeci jen žena a nevyzná se v panovnících stejně dobře, jako lidé), na což může hraběnka reagovat tím, že trvá na své námitce, a takto se to může dál eskalovat...

Každopádně to musí skončit buď tím, že jeden z těch dvou dá druhém zapravdu (za což získává mince od toho druhého), nebo jeden druhého vyzve na souboj na život a na smrt, protože jinak není možno pošramocenou pověst očistit.

Takhle odvypráví každý svůj příběh, pak se hlasuje (opět pomocí mincí) a pak se ukáže, kdo má na konci nejvíc mincí, ten vyhrál, všem nalije alkohol a pokračuje se dalším kolem.

Důležité je, že během celé hry nikdo z hráčů nikdy nevypadne z role a jde tedy o jakési dvoúrovňové RPG. Na jedné úrovni všichni hráči hrají šlechtu. Na druhé úrovni si vymýšlejí příběh, který by si vymýšlel chvástavý šlechtic a současně tento příběh rozporují, ovšem nesmějí říci na rovinu "to je blbost", protože si tím koledují o souboj a o smrt.

Pravidla jsou opravdu extrémně jednoduchá, dají se napsat na jednu stránku textu a vysvětlit během pěti minut.

Pravidla v knižní (nebo PDF) podobě ovšem mají přes 100 stránek, což je způsobeno především tím, že jsou psána jako kdyby je sepsal Baron Prášil osobně před 200 lety, když byl na návštěvě v Londýně, a jsou v nich neuvěřitelné odbočky, které nijak nesouvisí s pravidly hry...

Ten sloh je hrozně legrační a nápaditý (je tam i odbočka o tom, jak je těžké najít v Praze ve dvě ráno schopné sekundanty). Kdyby vás ale štval, najdete v knize také pravidla v "normální řeči", hezky pohromadě na dvou stránkách.

Kromě toho najdete v knize mnoho připomínek ke správnému průběhu hry, mnoho příkladů, několik dalších herních variant ("Vyprávění z Orientu", "Zjednodušená varianta pro děti") a 200 příkladů zahajovacích témat:

A je to ilustrováno nádherými Dorého obrázky z nejstarších vydání Prášila.

Vskutku, drazí přátelé, nestalo se mi ještě v tomto měsíci, abych si za pouhých 10 dolarů amerických (což není o mnoho více, než jedna kinematografická vstupenka) tolik srandy užil, byť alkoholismu neholduji. Obzvlášť v dnešní pohnuté době voleb parlamentních jeví se takovéto prášení a občerstvení ducha býti velmi stylovým.