Recenze: Hunger Games: Vražedná pomsta [The Hunger Games: Catching Fire] - 60%

Poté, co je Katniss Everdeenová nějakou dobu rozervávána mezi dvěma muži, musí se vrátit do (nové, lepší) bojové arény a utkat se s 23 vítězi předchozích Hladových her...

Pokud si osvěžíte mou recenzi prvních Hunger Games, bude vám jasné, že knižní předlohu jsem ignoroval a nadále budu, tudíž mi v prvním dílu některé věci poněkud unikaly.

S potěšením musím konstatovat, že druhý film je na tom v tomto ohledu o něco lépe a je v něm o dost méně WTF momentů, ve kterých jsem se zcela nechytal.

Režisér Francis Lawrence, který natočil dle mého názoru skvělý film Já, legenda, dělá co může, a většina postav, které jsem si mlhavě pamatoval z jedničky, je ve dvojce patřičně filmově působivější! Týká se to především Donalda Sutherlanda, který nemá už jen zbytečné cameo, ale je patřičný Darth Imperator, ale i hlavní děvče a oba jeho potenciální milenci jsou o něco prokreslenější postavy, jejichž scény mají o něco lépe fungující emocionální náboj.

I akčnější scény v nové džunglo-aréně (ke kterým ale dojde až někdy v polovině filmu) vypadají spektakulárněji, dravěji, a obecně více velkofilmově, než v polotelevizní jedničce. Překvapivě i hudba mi připadala o něco lepší, přestože je od stejného Jamese Newtona Howarda.

(Všimněte si, že ve všech případech používám přívlastek "o trochu", "o něco" a podobně. Opravdu to není nějaký radikální kvalititativní skok.)

Co je to ale všechno platné, když ústřední námět a jeho dějové kličky (tedy to, co je pravděpodobně přejato z knihy) jsou v horším případě debilní, v lepším případě nenápaditě smíchané z Running Mana a Twilightu.

Já chápu, že je potřeba to nějak natáhnout na příští knihu (a příští dva filmy). Také chápu, že to pubertální čtenářky přesně takhle chtějí, protože kdyby se v knize dělo něco komplikovanějšího a originálnějšího, musely by při čtení používat různé mozkové podvěsky, a to přece nikdo nechce.

Všechno to chápu, ale neznamená to, že se s tím smířím.