Recenze: Lásky čas [About Time] - 70%

Na své 21. narozeniny se Tim (Domhnall Gleeson) dozví od svého otce (Bill Nighy), že muži v jejich rodině vždycky mohli cestovat časem zpět a napravovat tak chyby ve svém životě (stačí jenom vlézt někam do tmy a zatnout pěsti). Tim se rozhodne pomocí tohoto daru získat úžasnou ženu (konkrétně Mary - Rachel McAdamsovou) a celkově si udělat jasno v životě.

Typická "britská romantická komedie", při které se máme smát i dojímat, a ve které by před 20 lety hrál hlavní roli Hugh Grant.

Zajímavost spočívá v tom, že tahle britská romantická komedie je současně také sci-fi, nebo spíše fantasy, protože princip cestování v čase není vůbec nijak vědecky rozebírán, ale "prostě to tak funguje" - značně to připomíná film Zakletý v čase. A nejen proto, že v něm hraje stejná Rachel McAdamsová (která je o pět let starší než Gleeson, ale vypadá ještě starší).

Lásky čas totiž docela dobře funguje jako romantická komedie o nesmělém nerdovi, který se snaží bojovat s osudem. Stejně tak /nebo možná ještě lépe) funguje jako příběh vztahu otce a syna, kteří si nestihli všechno říct (Nighy je jako obvykle skvělý).

Co ale nefunguje, to je většina zápletek, točících se kolem cestování v čase. Nejsem hnidopich, ale když je většina děje založená na tom, že hrdina může ovlivňovat minulost, očekával bych, že mi bude aspoň nějak v hrubých rysech vysvětleno, co vlastně může/nemůže dokázat a jaká rizika z toho plynou. Otec Timovi velmi stručně nastíní pár základních pravidel, ale ta jsou pak ve filmu ignorována (kdyby měl otec pravdu, tak by konec filmu musel znamenat, že Tim se dobrovolně nechal vymazat z existence, což asi nebyl dramatický záměr, neboť to má být happyend).

Opravdu tím nemám na mysli časoprostorové paradoxy (ke kterým při cestování časem zpět vždy musí docházet a mohou být "vyřešeny" mnoha různými způsoby). Mám na mysli to, že například ve dvou třetinách filmu najednou Tim přenese do minulosti ještě jinou osobu - prostě tím, že ji chytí za ruku. Nikdy předtím nic takového neudělal, jeho otec mu nikdy nenaznačil, že něco takového je možné, a přesto takovou revoluční věc Tim udělá úplně v klidu, jako kdyby to bylo něco normálního, co dělá každý den.

V jiných scénách se naopak Tim chová jako prvotřídní blb. Hned na začátku, poté co se v restauraci seznámí s Mary, rozhodne se vrátit o den zpět, aby svému příbuznému s něčím pomohl v divadle (místo aby šel do té restaurace, kde poprvé potkal Mary). Snad každého aspoň trochu myslícího diváka musí v tuhle chvíli napadnout "Nojo, ale když se vrátí o den zpět a místo do restaurace půjde do divadla, tak se neseznámí s Mary!" - Jenom hlavního hrdinu to nenapadne, a pak se velice diví, že ho Mary nezná a on to musí řešit. A samozřejmě ho nenapadne nejjednodušší řešení, totiž vrátit se o 5 minut dříve, než šel do toho divadla, a místo do divadla jít opět do restaurace...

Tvůrci dali hrdinovi do rukou obrovskou moc, se kterou může dělat neuvěřitelné zázraky, ale on ji pak používá k velmi triviálním, nenápaditým věcem, a navíc způsoby, které si navzájem odporují. Vadí to opravdu hodně, protože film zachycuje několik let Timova života a chtěl by nám ukázat, jak se cestování časem během těchto let pro něj stalo prostředkem k lepšímu žití. A pokud se nikdy pořádně nedozvíme, co je ten prostředek vlastně zač, film tím značně utrpí.

Nabízí se také srovnání s Na hromnice o den více, ve kteréžto komedii byla základní "fantastická" zápletka mnohem jednodušší ("hrdina prožívá pořád dokola jeden den, on to ví, ostatní ne"), ale přesto z ní Harold Ramis vytěžil nesrovnatelně víc humoru i romantiky, než Richard Curtis v tomhle filmu.