Recenze: Rozkoš - 50%

Milena (Jana Plodková) je střihačka, která má problémy s láskou. Miluje tlumočníka, který s ní občas spí, ale nic vážnějšího nechce, což jí od začátku říká. Ona mu říká totéž, nicméně myslí jen na něj, stalkuje ho, a domnívá se, že banální SMSky od něj jsou důkazem lásky.

Nezávisle na tom ke konci filmu zemře Milenin přítel (spáchá sebevraždu), což ji ještě víc rozhodí.

Obojí s hlavní hrdinkou mává v novém filmu Jitky Rudolfové, která před pár lety natočila neobvyklé Zoufalce.

Film je z čistě dějového hlediska velmi řídký a předvídatelný, ale má velmi zásadní filosofickou podvrstvu, včetně abstraktních sekvencí (hlavní hrdinka nahá před komisí, mikrozáběry na nehumorné spermie) a citátů od chlapíka jménem Baudrillard (nevynalezl modem, je to jen shoda jmen). Například:

"...ještě štěstí, že všechny objekty, které se nám zjevují, jsou vždycky ty, které zmizely. Ještě štěstí, že se před námi nic nevyjevuje v reálném čase, jen jako hvězdy na nočním nebi. Kdyby byla rychlost světla nekonečná, bylo by tam vidět všechny hvězdy simultánně a zářivost nebeské klenby by byla nesnesitelná...ještě štěstí, že se nic neodehrává v reálném čase, jinak bychom byli v přísunu informací podrobeni takovému světlu událostí, že by v nich přítomnost nabyla nesnesitelné palčivosti..." (opsáno z presskitu)

A) Ten citát není pravda (kdyby byla rychlost světla nekonečná, jen by bylo rozsvěcování a zhasínání hvězd z našeho pohledu posunuto o nulové časové úseky, místo současných časových konstant).

B) Kdyby byla rychlost světla nekonečná, měli bychom mnohem vážnější starosti, než zářivost nebeské klenby.

C) (A to je v tuto chvíli zdaleka nejdůležitější) Takovéhle citáty mi znějí jako něco z Byl jsem mladistvým intelektuálem (což možná dokonce opravdu jsou) nebo z Co my jen víme (což je ještě horší možnost).

Těžko mohu být nadšen z filmu, jehož základ tvoří 1) takováto duševní onanie a 2) ublíženost hlavní hrdinky. Ona je sice kráva, která se sebou nechá orat, ale je to tak OK a máme ji litovat a oceňovat její psychické pochody, protože Baudrillard...

Kdybych celý film bral jen jako pohled na život ženy, která to nemá snadné (lhostejno jestli vlastní vinou, prostě to nemá snadné), šlo by o nadprůměrný film (rozhodně v českém měřítku), protože Rudolfová umí s kamerou / střihem / zvukem provádět slušné věci, herci hrají většinou zajímavě a všechno vypadá podstatně profesionálněji, než v Zoufalcích.

Hodně mi ale vadily ty filosofující, nereálné segmenty (citáty, snové scény, halucinační výjevy), které na mě působily nepříjemně agresivním dojmem, jako kdyby se mi tvůrce snažil za každou cenu vnucovat svou životní filosofii jako jedinou správnou. (Narozdíl třeba od Fontány nebo Klubu rváčů, kde je bizarní životní filosofie zajímavým způsobem popisována, nikoliv vnucována divákovi jako jediná správná.)

(Do jaké míry je celý film autobiografickou výpovědí Jitky Rudolfové, to je mi víceméně jedno a rozhodně to neovlivňuje mé hodnocení.)