Recenze: Čtyři dohody - 30%

Tento český film (který se objevuje současně v kinech a na DVD) je dokumentem, nebo přesněji řečeno záznamem divadelního představení Jaroslava Duška (jde převážně o one-man show) na motivy jakési slavné filosoficko - náboženské knihy o smyslu života.

V praxi to vypadá tak, že Dušek 2 hodiny vypráví a diváci v sále se dobře baví, což je proloženo několika málo minutami velmi absurdních, minimalistických, nerýmujících se písniček. Něco ve stylu Wesleyho Willise, ale s jednodušším aranžmá.

(Ilustrační obrázek. Ani jedna z myší není Dušek)

Mám dost problém nějak pojmout tuto recenzi, protože bych měl recenzovat FILM, nicméně z filmového hlediska se není o čem bavit. Jde prostě o prostřihy několika kamer, zabírajících živé divadelní představení. O nějaké filmové formě není možné mluvit.

Představte si, že by někdo natočil 90minutový film, který by pozůstával z toho, že by celou dobu zněla slavná Bachova hudba a na plátně by celou dobu svítil Bachův portrét. Jistě by to celé mělo nějakou nezanedbatelnou kulturní hodnotu (Bachovu hudbu), ale dost těžko bych to mohl hodnotit z filmového hlediska. Musel bych to hodnotit jako hudbu, ne jako film.
A když tento film hodnotím jako divadelní představení, musím pouze konstatovat, že bych na něco takového nikdy do divadla nešel, i když plně chápu, že to má své věrné, až fanatické fanoušky.

Toto není upoutávka na tento film, toto je reportáž o představení, jehož záznam v kině uvidíte (s jiným obsazením a v trochu jiné variantě):

Chápu, že Dušek je schopný stand-up performer a má smysl pro jistý druh humoru. Proto je výsledné dílo méně nudné, než třeba Co my jen víme.

Měl jsem ale dojem, že většina Duškových monologů nemá být vtipná a má mít nějaký smysl, měli bychom je nějak pochopit a něco si z toho všeho odnést.

Bohužel, nedokázal jsem si odnést jiný pocit, než "ten člověk je na drogách / zbláznil se / trolluje celý sál".

Poměrně záhy po začátku došlo na dva bohy, které v sobě každý z nás má, a oni tam hrají hru, takže my žijeme v nevědomí.

O něco později jsem se dozvěděl, že protože nepřikazujete svému šéfovi, co má dělat, není správné přikazovat svým dětem, co mají dělat.

O něco později jsem se dozvěděl: "Proč některé děti tlučou své učitele? Protože se touží učit a ten učitel je nic neučí!"

Tady jsem náhodně vybral jeden souvislý, uzavřený odstavec Duškova textu a červeně jsem do něj vepsal otázky, které mě při něm napadaly:

V některém z překladů otčenáše z aramejštiny je: Pusť vlákna, kterými jsme spojeni s ostatními. (OK. Co to znamená?) Ať odpustíme, ať pustíme z rukou ta vlákna, kterými držíme ty dávné nějaké chyby. (To mi z toho citátu nějak nevyplývá.) Ale my tak nejsme moc vychovaní. Nám to přijde slabošskě. Odpouštět hajzlovi. (ironicky) To se přece nedělá, ne? (No, možná by se našli hajzlové, kterým by se odpouštět nemělo.) Naše ego, Maya má spoustu argumentů k tomu, abychom neodpouštěli. Abychom se zničili. Abychom se utrápili. (Z toho, že nebudeme odpouštět, vyplývá, že se utrápíme? Proč?) Abychom zahořkli. (dtto) Hlavně my taky cítíme, že nemáme ani sílu. Víte, že nemáme tu sílu. (Jakou sílu? Proč si to myslíme? Jak to souvisí s předchozími větami?) Protože my v tom systému budování osobní důležitosti zároveň paralelně pořád odevzdáváme tu svou osobní moc. Svou osobní sílu. My ji odevzdáváme. (Co si pod tímto mám představit? Komu jak odevzdávám svou moc a sílu??) Pořád. Protože my v tom systěmu věříme, že vždycky je někdo chytřejší než my. (Pokud mají různí lidé různou míru inteligence, pak z toho logicky vyplývá, že pro většinu lidí opravdu vždycky existuje někdo, kdo je chytřejší než oni. Dušek si myslí, že ne?) Učitel je chytřejší, úředník je mocnější, celník je mocnější, policista je mocnější, lékař je mocnější než my. (To je. A co je na tom podle Duška špatného a jak by to mělo být jinak? Aby učitelé byli hloupější a úředníci méně mocní než já?) Jak my říkáme "lekař". Máte dojem, že se vám něco děje, a automaticky jdete k lekaři. Lekař logicky vás poleká. Pošle vás do lekárny. V lekárně číhá lekárník. A ten vám vydá leky. (SMÍCH, POTLESK) (OK, to není špatný vtip. A co tedy má vyplývat ze všech těch předchozích vět?)

A takhle to bylo téměř nepřetržitě, DVĚ HODINY. A já se celou dobu snažil pozorně poslouchat a chápat, o čem Dušek mluví. Marně. Byla to ejakulace myšlenek, které sice dávají samy o sobě přibližný gramatický smysl, ale když začnete přemýšlet o tom, jak spolu souvisejí (protože jsou spojeny slovy "tudíž", "protože", "takže" a podobně), jakýkoliv smysl se vytrácí. A to i v případě, že jsem schopen akceptovat existenci věcí jako "duše", "nitro", "magická energie" a podobně. Což je zcela nezbytné, jinak se ztratíte po prvních pěti minutách.

Chápu, že to mnoha lidem dělá dobře. Slyší "buzzwords", kterám jim něco říkají, hladce plynou, a jsou doprovázena hypnotickým hudebním podkresem. Mají co chtějí a připadají si, že "oni teď vědí", navzájem si rozumí a v tom jsou lepší než ti ostatní. Podobně to funguje na kázání v kostele, podobně to funguje v kině na Babovřeskách.

Na mě to bohužel nefungovalo.