Recenze: Něžné vlny - 60%

[oficiální text distributora] Sympatický Vojta je nesmělý a jeho rodina praštěná. Cholerický tatínek, který kdysi nepřeplaval kanál La Manche, z něj chce mít závodního plavce a milující maminka, bývalá hvězda dětské lední revue, vidí v synovi talentovaného pianistu. Jenže Vojta má docela jiné priority - především rusovlasou spolužačku Elu, okouzlující akvabelu, která už v listopadu odjede do vysněné Paříže. Jestli Vojta rychle nepodnikne něco opravdu zásadního, zmizí mu Ela navždy za železnou oponou. Píše se totiž rok 1989.

Musím opět začít jedním velkým WTF, a to oficiální synopsí filmu, kterou jste si právě přečetli. Tato synopse popisuje situaci, ke které dojde asi až 10-15 minut před koncem filmu, a zcela ignoruje předcházejících 80 minut filmu, které rozhodně nejsou o tom, že "Vojta musí rychle podniknout něco zásadního", Ela v nich není akvabela, nikam se nechystá odjet, a tak dále...

Naprostá většina filmu se odehrává v první polovině 80. let a je o tom, jak Vojta vyrůstá někde na malém městečku (tuším bezjmenném) a prožívá - tedy spíše pasivně pozoruje - různé legrační historky ve svém okolí, jejichž aktéry jsou především jeho polopraštění rodiče a několik vtipných sousedů.

A zpočátku to všechno fungovalo velmi dobře! Naprostá většina postav byla sympatická a roztomile zahraná (včetně nemotorného záporáka Jana Budaře s 80s vlasy).

Kamera lyricky poletuje, hudba (Miloš Krkoška) příjemně melodicky ilustruje, všechno je pestrobarevné, mírně rozostřené a pohádkové. Když z přírodopisného kabinetu uteče bílá myška pod sukni zrzavé holky, následně vyleze ven a JE NAJEDNOU TAKY ZRZAVÁ (ta myš!), působí to roztomile a nenutilo mě to přemýšlet o záhadách menstruace.

Velmi dlouho jsem neviděl český film, kterému by se takhle dobře podařilo navodit "magický realismus", nebo jak se téhle atmosféře správně říká!

Také se mi velmi líbilo, že film obsahuje hodně neverbálních vtipů, které mají správný timing a nejsou úplně předvídatelné. To je bohužel opět něco, co většině českých filmů chybí.

Jak ale ubíhaly minuty, bylo to s Něžnými vlnami horší a horší...

Především se asi v polovině najednou skokově změní představitel hlavního hrdiny z roztomilého malého klučiny na plastického Justina Biebera, který jinak vypadá, jinak mluví a z pohledu na něj se mi dělalo docela nevolno.

Pořád to ale šlo přežít, protože hlavní hrdina je na plátně překvapivě málo, neboť hlavními aktéry většiny podzápletek nadále zůstávají jiné postavy.

Někdy nedlouho poté mi začalo docházet, že všechny ty podzápletky byly jen izolované minipříběhy, které spolu navzájem nijak nesouvisí (klidně by se každá z nich mohla přihodit úplně jiným postavám) a souviset nezačnou. A žádná milostná zápletka se nekonala, protože Ela od začátku chce být Vojtova (neřeší se proč a jak, prostě to tak od začátku osudově je), a jde pouze o to, kdy Vojta překoná ostych a nechá se od ní znásilnit.

Pak uplyne během několika sekund několik dalších let a ocitáme se v roce 1989, kdy teprve začne to, o čem se píše v úvodním odstavci. Vojta je najednou v Praze a zde si vypůjčí intimní byteček, aby v něm mohl poprvé zasunout do Ely. Ta to samozřejmě stále chce (kupodivu ji za těch nejméně 5 let nikdy nenapadlo Vojtu profackovat za jeho apatii) a zde se dostává ke slovu závěrečný trumf tvůrců: K zasunutí totiž má dojít 17. listopadu 1989 a Vojta se nemůže do bytu dostat, protože se v centru demonstruje.

Následně dojde k originální scéně, ve které se Vojta snaží dostat skrz demonstranty (jejichž demonstrace ho nezajímá, chce pouze souložit) a jeho nevinné poznámky směrem k demonstrantům (ve stylu "Teď mi z vcašeho rámusu zvoní v uších" / "Teď mi kvůli vám vypadly kytky z ruky") jsou mylně interpertovány a vedou k tomu, že demonstranti začnou skandovat ona legendární hesla jako "Poslední zvonění" / "Máme holé ruce" a tím vyprovokují policejní zásah.

Scenáristickým záměrem je humorná pointa, spočívající v tom, že Vojta ve své nadrženosti omylem způsobil Sametovou revoluci.

Nemám nejmenší problém s tím, že se takhle "znevažují dějiny".

Mám problém s tím, že celá tato sekvence je neuvěřitelně diletantsky napsaná i natočená a nedává jakýkoliv smysl v jakémkoliv druhu snové magické reality.

A pak následuje jen očekávaná soulož  (žádný frontal toho hezkého děvčete není!) a tříminutový epilog, kdy je vše velmi násilně splácaného happyendu, aby to dávalo nějaký přibližný smysl.

Zatímco jsem si zpočátku říkal, že tohle je po dlouhé době vydařený český film s fungující roztomile nostalgickou pohádkovou atmosférou, přibližně od poloviny filmu se mé rozpoložení postupně zhoršovalo a zhoršovalo, aby skončilo někde téměř u dna.

Neměl bych dokonce ani problém s tím, že je celý film jen série miniscének, jako několik poslepovaných dílů seriálu. Obrovský problém je v tom, že ke konci to všechno má nějak dramaticky vyvrcholit a zúročit se, a je to strašlivě neohrabaně napsané i natočené (překvapivě), nemluvě o tom, že se nikdy předtím nestane nic, co by si zasloužilo nějaké to vyvrcholení a zúročení.

Škoda.