Recenze: Cesta do školy [Sur le chemin de l'école] - 70%

Celovečerní francouzský dokument, kombinující čtyři příběhy čtyř dětí z různých (polo)rozvojových částí světa, které se ráno vydávají do školy. Háček je v tom, že ta cesta do školy je 10 až 20 kilometrů dlouhá, napříč divočinou, a cestou se musejí děti utkat například se slony nebo s rozpadajícím se invalidním vozíkem (jedno z chlapců nemůže chodit a proto ho vezou jeho dva bratři)...

Celý film je opravdu jen o čtyřech cestách do školy a končí v okamžiku, kdy začne vyučovací hodina.

Námět filmu (který byl už také zpracován jako TV seriál) je samozřejmě velmi zajímavý. Skoro bych přál těm dnešním rozmazleným parchantům, aby zažili, jaké to je, vstát pět hodin před začátkem vyučování, aby si v písku vyhrabali mini-studnu, ve které si vyperou školní uniformu, než se vydají na několikahodinovou chůzi pouští.

Film má naprosto špičkové "production values", včetně velmi působivého "pseudo-domorodého" soundtracku. Záběry majestátní přírody jsou úžasné a lepší, než v leckterém cestopisu. Všechno je špičkově ozvučeno a sestříháno, což znamená, že kolem dětí a v jejich okolí muselo neustále být několik kamer, které snímaly naprosto všechno. Nebo - což je pravděpodobnější - mnohé scény nebyly až tak úplně "dokumentární".

Ještě bych byl schopen uvěřit, že se invalidnímu chlapci náhodou zrovna při této cestě rozbije vozík, nebo že dva černoušci jsou náhodou zrovna při této cestě pronásledování slony. Těžko ale můžu uvěřit, že se ve snaze o záchranu holého života po divokém útěku schovají před slony zrovna za kopeček, kde jsou dvě kamery. Těžko uvěřit, že školačka se uprostřed divočiny setká s náhodně kolemjdoucím domorodcem (kterého nikdy předtím neviděla) a ten s ní začne normálně nenuceně konverzovat, aniž by se jí zeptal "A co jsou zač tady ti divné bledé tváře kolem, s těmi divnými věcmi (kamerami) na ramenou?"

Aranžovanost některých scén je ještě markantnější, než v nedávném českém dokumentu Trabantem až na konec světa, a v tomto případě to vadí trochu víc. Zatímco v Trabantu všichni zúčastnění víceméně vědomě hráli pro kamery, v případě tohoto filmu údajně vidíme skutečné každodenní osudy skutečných domorodých dětí, které pomalu ani nevědí, co je to kamera, natož aby před ní hrály.

Nedivil bych se, kdyby byl film Cesta do školy používán někde v OSN jako argument pro to, že nějaká dobročinná organizace potřebuje další miliardy z nějakých státních peněz. A v takovém případě je to do značné míry propaganda. Sice hezky natočená, ale propaganda.