Recenze: Zázraky [Le Meraviglie] - 70%

Šestičlenná rodina (rodiče a čtyři dcery) žije na italském venkově, kde se živí výrobou a prodejem medu.

Nežije se jim nejlépe, jsou spíše nuzní, než bohatí, ale moc si nestěžují. Otec všem šéfuje pevnou rukou a nenávidí moderní civilizaci (místy se chová skoro jako kdyby byl členem nějaké sekty).

Když se objeví nabídka, aby se celá rodina zúčastnila jakési soutěže / reality show, ve které může před kamerami vyhrát titul "Nejlepší zemědělská rodina" (a peníze), otec je tvrdě proti, ale jedna z dcer rodinu přesto přihlásí...

A aby to nebylo tak jednoduché, do rodiny je navíc přidělen mladičký romský recidivista "na převýchovu" (s čímž tatínek souhlasil, protože za to dostane od vlády peníze).

Film napsala a režírovala mladá režisérka Alice Rohrwacherová, která ho natočila jako autobiografickou vzpomínku na divná léta svého dospívání. S velkým důrazem na slovo "divná".


Zázraky mají totiž velmi unikátní atmosféru. I když se v nich neděje nic objektivní nesmyslného (například trpaslíci mluvící pozpátku, vznášející se lidé v červených místnostech), většina filmu působí značně tripovitě. Jako když se vám zdá nějaký divný sen, pak se probudíte, víte, že to bylo hrozně divné, ale nedokážete objektivně popsat, proč vlastně.

Občas to vyplývá z paradoxů (vidláci v TV soutěži, natáčení TV reklamy mezi vidláky), ale především je to ruční kamerou a střihem, který je záměrně poněkud chaotický a nutí vás stále být ve střehu a domýšlet si, co a proč se děje.

Herci pro mě byli zcela neznámí (s výjimkou Monicy Bellucciové jako stárnoucího televizního maskota), ale byli do jednoho skvělí a "reální". Většina filmu následkem toho vypadá skoro jako dokument o lidech v nelehké životní situaci, kteří jsou "trochu mimo" (každý trochu jiným způsobem), ale ne vyloženě psychicky vyšinutí.

Je to art, je to pomalé, děj je triviální, nicméně ta atmosféra je natolik hutná, že jsem neusnul. A to se počítá!