Jak to bylo 17. listopadu 1989

Je nutno se s tím smířit - už nejsem nejmladší.

Kromě mnoha očekávaných nevýhod to má ale také své výhody - například to, že si pamatuju "jaké to bylo tehdy za komunismu" a dokonce "jaké to bylo 17. listopadu 1989 na Národní třídě". Poněvadž jsem tam byl. Bylo mi tehdy 21 let (ano, počítáte správně, už nejsem nejmladší).

To znamená, že kdykoliv někdo napíše "to by se za komunistů nestalo", "za komunistů bylo tak a tak", nebo "17. listopadu to ve skutečnosti bylo takto", tak se mu mohu vysmát, protože vím, jak to bylo.

V těchto dnech se dostávají tato témata znovu na přetřes, například v souvislosti se Zemanovým projevem, nebo i tímto komediálním maďarským videoklipem. A také jsem četl nejedno "svědectví pamětníka", které se velmi zásadně rozcházelo s tím, co jsem na vlastní oči viděl.

Proto mi připadá užitečné, když své vzpomínky sepíšu, abyste vy mladší, kteří mi věříte, že nemám důvod vám něco nalhávat, věděli, jak jsem to tehdy vnímal nejen já, ale většina mých kamarádů (což byli většinou první mladí programátoři našeho socialistického státu, tedy ne zcela normální lidi). A také proto, že paměť mi nebude sloužit věčně a některé podrobnosti již zapomínám...

A slova "jak jsem to tehdy vnímal" jsou velmi důležitá. Samozřejmě jsem nemohl být u všeho a samozřejmě jsem nemohl znát všechny souvislosti. Tudíž když napíšu "nikdo nikoho nekopal do hlavy", znamená to ve skutečnosti "neviděl jsem, že by někdo někoho kopal do hlavy". Neznamená to, že se to nestalo...

Tato moje hardcore fotografie má pravděpodobně nejblíže ke "konci 80. let".

Takže:

Během pár let před listopadem 1989 jsem se zúčastnil přibližně pěti protirežimních demonstrací. Nepamatuji si podrobnosti, ale určitě jsem byl na Václaváku, když se stříkalo vodními děly, určitě jsem byl na Staromáku, když se stříkalo vodními děly a najíždělo transportéry do lidí, a určitě jsem byl na velké oficiálně povolené protivládní demonstraci (věděli jste, že taková byla?) na Škroupově náměstí, kde promluvil Havel a vše proběhlo v naprostém klidu.


Tehdy totiž byly demonstrace bez předchozího povolení zakázány, takže při nepovolené (což byly prakticky všechny) policisté nejprve vyzývali "Občané, vaše shromáždění není povoleno, rozejděte se", na to jsme se jim vysmáli a pak se teprve začalo mlátit a vyhánět. Disidenti samořejmě o povolení konkrétních demonstrací žádali, ale komunisti jim ho samozřejmě nedávali, nebo demonstraci aspoň přeložili jinam (viz dále).

Ale nejdřív krátký nástin tehdejší doby, tedy konce 80. let. Z pochopitelných důvodů se nemohu nijak erudovaně vyjadřovat k tomu, co se dělo v 60. nebo 70. letech, protože jsem ještě byl na houbách / seděl nonstop u počítače.

Byl jsem tehdy zcela apolitický, což znamenalo, že jsem jako všichni ostatní nadával na komunisty a toužil po kapitalistickém spotřebním zboží, ale nečetl jsem žádné samizdaty, nediskutoval o možnostech svržení vlády a podobně. Prostě mě to nezajímalo.

Zajímavé je, že třeba nemožnost svobodného vycestování do ciziny nebyla něco, co by většinu lidí strašlivě štvalo. Prostě to byl status quo, všichni věděli, že do Západního německa se pravděpodobně nikdy v životě nedostanou, a prostě s tím byli smířeni. Kapitalistické státy byly pro nás takovou mlhavě definovanou nedosažitelnou utopií. Stejně tak byli lidi smířeni s tím, že se stojí fronty na banány, že došly brambory, takže se prodává bramborový salát z kolínek, nebo že není nikde k sehnání toaletní papír, takže si musejí utírat zadek kuchyňskými ubrousky. Samozřejmě, že se na všechny tyto věci nadávalo, ale byly to většinou podobné "bezzubé nadávky", jako když dnes někdo nadává na drahý mobilní internet, nebo malý výběr v legálních online videopůjčovnách. Rozhodně to nebylo něco, co by dohánělo masu lidu k zuřivosti a "zažehlo jiskérku revoluce", nebo tak nějak.

Současně platilo, že téměř nikdo nebyl nezaměstnaný a téměř všichni dostávali stabilní plat, bez ohledu na to, jestli jejich práce měla smysl a jestli ji dělali dobře. Pokud jste nebyli zaměstnáni, dopouštěli jste se trestného činu (tuším "příživnictví"). Také daně byly tehdy značně jednodušší, protože všechny zaměstnával stát, ten si nechal vaše daně a zdravotní pojistění, a vy jste dostali "čistou mzdu", se kterou jste si mohli dělat, co jste chtěli. Daně byly tehdy 10 procent, takže když jsem učinkoval v Pionýrské vlaštovce, dostal jsem za to "shodou okolností" mzdu 111 Kčs, takže to byla po zdanění čistá stovka na ruku. Daňová přiznání pochopitelně neexistovala.

Stejně tak platilo, že všichni okrádali své zaměstnavatele (t.j. stát) ze všech sil a byli pyšní, jak dobře jim to jde. Okrádat stát bylo zcela oukej a nebylo na tom nic špatného, protože "komunisti jsou kurvy, tak tohle mají za to".

Nebyl problém sehnat desku s Matuškou, Kubišovou nebo Krylem, ale já ani kamarádi jsme je nesháněli, neboť se většinu z nás ty songy nezajímaly (OK, Matuška občas ušel).

Kdybyste se tehdy mě nebo mých kamarádů zeptali "Chtěl bys, aby u nás byl kapitalismus?", většina z nás by jistě řekla "ano" (kromě těch z rodin komunistických pohlavárů), ale většina z nás by nebyla ochotna pro to něco zásadního udělat.

Kateřina M. se mnou celé gymnázium seděla dobrovolně v lavici a po maturitním večírku mi dala na rozloučenou moji první pusu a zmizela. Nikdy mě za ty čtyři roky nenapadlo, jestli mě náhodou nemilovala. Ale měla ZX Spectrum.

Takže takový byl stav.

Možná se v tuto chvíli ptáte, proč jsem tedy chodil na demonstrace.

Chodil jsem na ně proto, že to bylo vzrůšo. Jako si většina malých dětí hraje na policajty a lupiče, my starší jsme si rádi hráli na demonstranty a policajty. Je mi jasné, že v tuto chvíli se spousta Martinů Mejstříků urazí, a budou na to mít právo. Ale v mém nerdovském okolí opravdu platilo, že jsme netušili, kdo je Havel a spol., ale neměli jsme co dělat, tak jsme si šli zahulákat na demonstraci "svobodné volby" a zaběhat si, nebo se na to aspoň koukat, jako na cirkusové představení. Například na té povolené demonstraci na Škroupově náměstí jsem byl s asi pěti vrstevníky a pro všechny z nás to bylo poprvé, co jsme viděli a slyšeli Havla. Předtím jsme ho neviděli ani na fotografii (i když bychom nějaký samizdat mohli bez větších problémů sehnat), protože nás nezajímal.

Demonstrace měly téměř vždy nádech jakéhosi "švejkovství". Opravdu nevím, jak to přesněji popsat. I když docházelo k fyzickému násilí, demonstranti i policisté (především ti řadoví) to brali částečně jako srandu, občas na sebe vtipně pokřikovali atd... Výjimku tvořili policajti v civilu (z těch šel občas opravdu strach, viz např. film Pouta) a mladí policajti, nahnaní na demonstrace zřejmě z policejní akademie, kteří byli viditelně vystrašení a občas se přestali ve stresu ovládat, takže mohli být nepředvídatelně nebezpeční.

Při demonstracích jen velmi, velmi zřídka docházelo k tomu, že by se někdo pokusil napadnout policistu. "Občanský odpor" spočíval téměř výhradně v tom, že jsme skandovali a odmítali opustit prostor. Případně jsme se nechali odněkud vyhnat, následně jsme se shlukli na sousedním náměstí (těch uliček a průchodů je v Praze fakt hodně) a tak se pokračovalo až do setmění.

Pokud se někdo z demonstrujících neudržel a například se pokusil udeřit policistu, skončil během tří sekund na zemi nebo bez zubů a 30 sekund poté s pouty na rukou v antonu. Při těch několika desítkách hodin demonstrací jsem toto (záměrný útok na policistu) uviděl snad jen dvakrát, přestože jsem se vždy snažil být tam, kde to nejvíce vřelo. Že by se někdo například pokusil hodit na policisty cihlu, nebo na ně šel s nějakou tyčí, to bylo tehdy naprosto nepředstavitelné a rozhodně jsem nic takového ani v náznaku neviděl. (Tudíž srovnávat demonstrace v 80. let s demonstracemi při pražském zasedání MMF je naprosto zcestné.) Lidé rozdhodně byli mláceni a zatýkáni, ale ve valné většině případů bylo patrné, že jde o předem vyhlédnuté jedince, po kterých policisté šli do davu "najisto".

Nikdy také nemohlo dojít k tomu, že by se někdo náhodou dostal do blízkosti demonstrace a tam dostal náhodou přes držku (což je vděčný motiv českých filmů, odehrávajících se v té době). Netušící náhodní kolemjdoucí (kterých bylo vždy dost, když se demonstrace odehrávaly v centru Prahy) vždy měli více než dost času zaregistrovat co se děje a klidně se vzdálit. Pokud někde policisté začali organizovaně do lidí mlátit, vždy tomu předcházelo mnoho výzev z megafonů, zátarasy, obrněné vozy, vodní děla, a tak dále. Teoreticky se do vodního proudu mohl připléct někdo nic netušící, kdo právě vyšel z ústavu pro hluché a slepé, ale bylo to velmi málo pravděpodobné. Stačilo mi opravdu jen minimum obezřetnosti a nikdy jsem se nedočkal ani pocákání vodním dělem, natož rány pendrekem - přestože jsem sledoval doslova ze tří metrů, jak tajní zatýkají, mlátí hipísácké disidenty, atd...

Prostě, bylo to vzrůšo, ale rozhodně to nikdo z mých kamarádů nebral jako něco nebezpečného. Ani nevím o tom, že by někomu z nás rodiče zakazovali tam chodit z obav o naši bezpečnost. Dokonce ani nikdo nebral moc vážně možnost, že by se kvůli účasti na demonstraci mohl mít problémy v zaměstnání či ve škole. Možná to souviselo s tím, že ve druhé polovině 80. let již byla atmosféra poněkud uvolněnější (protože Perestrojka a Gorbačev) a do režimu se více nebo méně otevřeně nějak navážel skoro každý, včetně populárních hudebníků a estrádních umělců.

Takto to chodilo víceméně na všech demonstracích, s výjimkou té poklidné, povolené (kterou si tuším vydupal nějaký vysoký kapitalistický politik, který byl tehdy u nás na oficiální návštěvě, ale komunisti ji aspoň přeložili z centra na kraj Prahy).

Možná vás překvapí, že ani demonstrace 17. listopadu 1989 na mě nepůsobila nijak zvlášť odlišně, s výjimkou úplného závěru.

Začalo to někde na Albertově nějakými projevy, kde jsme sice byli, ale bylo tam tolik lidí, že jsme vůbec neslyšeli, co se říká (ne že by tam bylo o tolik víc lidí, ale ta ulice byla dost úzká). Pak se průvod vydal směrem do centra a za nějakou dobu (tuším u botanické zahrady) jsme poprvé narazili na policejní kordon a výzvy k rozchodu. Následoval typický scénář, t.j. chvíle pokřikování, pak vytlačení, sraz jinde, a tak dále...

Rozdíl byl v tom, že demonstrujících bylo tehdy pravděpodobně o dost více, než při předchozích akcích, takže i když policie dav rozdělila na několik menších, ty menší skupinky lidí se vždy po pár metrech zase semkly s jinými skupinkami v nový velký dav. Tudíž mi připadalo, že to policie po nějaké době vzdala, a prostě nás nechala v obrovském šiku chodit po městě jak se nám zachtělo, což byl sice opojný pocit, ale taky trochu nuda.

Pak se setmělo, davy začaly řídnout (kvůli novým kordónům, ale také proto, že lidi sami od sebe odcházeli domů) a největší "jádro", které zůstalo, skončilo před kordónem na Národní třídě. Což pořád nebyla nijak výjimečná situace, téhož dne se totéž stalo už několikrát.

Nové bylo to, že po nějaké době, kdy toto jádro ještě více prořídlo, a čítalo sotva pár set lidí, přišel druhý policejní kordón k zadnímu konci tohoto davu. To se nikdy předtím nestalo. Z toho někteří lidé dostali trochu vítr a znervózněli, ale i v tuto chvíli stále zůstávala spousta času, aby kterýkoliv demonstrující svobodně odešel stranou, směrem do Mikulandské ulice. Mnozí tak učinili. Nikdo se netlačil, místa bylo dost, demonstranti ani nezabírali celou šířku ulice.

Teprve po delší době (určitě aspoň 15 minutách) policajti demonstranty zcela obklíčili a z nějakého důvodu je začali stlačovat do houfu. V tu chvíli teprve vypukla v davu slušná panika, dámy začaly hystericky křičet atd...

V tuto kritickou chvíli ale bylo demonstrantů už dost málo. Odhaduji, že na této fotografii je tak čtvrtina - pětina všech přítomných. A je docela pravděpodobné, že na ní nebo těsně za jejím okrajem jsem i já (pokud je to ten "přední", východní konec demonstrace), neboť si pamatuji, že jsem policisty i svíčky před nimi viděl pěkně zblízka i když už se nedalo moc hýbat.

Možná jsem za tím transparentem...

Policisté tedy chvíli stlačovali, lidem začalo docházet, že jde do tuhého, moje tehdejší přítelkyně (která tam byla se mnou) na mě ječela něco jako "to ti pěkně děkuju, do čeho jsi mě to namočil", a tak podobně.

Stále ale nedošlo ani vzdáleně k ničemu, co by se dalo nazvat "masakrem", policisté povětšinou jen tlačili a ani moc nemávali obušky. Největší nebezpečí spočívalo v tom, že někdo mohl upadnout a být pošlapán mačkajícím se davem.

Pak policisté vytvořili uličku směrem k Mikulandské ulici, kterou museli všichni vylézt ven a dostat pendrekem. Ale nepůsobilo to dojmem koordinované akce a plánovaného útlaku, jenom ti policajti vypadali nasraně, že nemůžou být doma a dívat se v teplákách na fotbal. Nemlátilo se ani do obličejů, bylo to spíše symbolické, většinou přes záda, ale přesto jsem se snažil krýt přítelkyni - především proto, aby mi pak nenadávala. Ne proto, že bych se vážně bál o její zdraví. Já ani přítelkyně jsme nakonec nedostali ani šťouchanec, takže jsem se na jednoho z policistů na konci uličky záměrně nevraživě podíval, dostal jsem symbolicky pendrekem, pak jsme prošli Mikulandskou a spolu se zbytky davu se vydali celkem poklidně na nejbližší MHD (což nebylo snadné, neboť většina dopravy v centru stála). Nikdo nikoho nepronásledoval, nikdo neležel v bezvědomí a nikdo neskandoval. Prostě se všichni zvolna rozešli.

Cestou domů jsme se bavili o nějakých úplně jiných věcech a naprosto nás nenapadlo, že jsme byli svědky něčeho, co by mělo nějak změnit dějiny ČR, nebo se nějak zásadně odlišovalo od předchozích protivládních demonstrací. Přestože jsem se snažil být celou dobu v čele hlavního průvodu, viděl jsem za celý 17. listopad 1989 jen asi 2-3 mírně potlučené lidi, ze kterých kapala krev - což nijak nevybočovalo z předchozích demonstrací. Tajní totiž měli v oblibě podrážet nohy prchajícím demostrantům (ovšem, jak píšu výše, pokud někdo byl "prchající demonstrant", znamenalo to automaticky, že musel být podstatně více hardcore, než většina davu).

K jistému zlomu došlo až druhý den, když jsme se dozvěděli (od kohosi, kdo byl v kostele na mši), že prý na demonstraci byl na Národní třídě někdo zabit. To, že se v oficiálních zprávách záhy objevila reportáž o tom, že nikdo zabit nebyl, pro mě bylo signálem, že režim má překvapivě nahnáno.

No a dál si to můžete přečíst ve druhé polovině tohoto mého textu, kde na onu dobu také vzpomínám. Stávkovalo se a já u toho nebyl, neboť jsem se jako správný čecháčský zmrd začal zvolna připravovat na kapitalismus a svobodné podnikání (tzn. začal dabovat ilegálně kopírované filmy).

Fakt si nepamatuju, že bych někdy byl v SSM nebo tam dokonce něco dělal. Ale tento průkaz jsem před pár měsíci našel v bedně u otce.

A to je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěl říct.

P.S: Znovu zdůrazňuji, že rozhodně netvrdím, že "17. listopadu 1989 nebyl nikdo pořádně a zcela bezdůvodně zmlácen / mučen / terorizován s celou rodinou". Jen jsem to neviděl.

P.P.S: Vím, zcela jistě, že jsem byl tehdy zachycen na několika fotografiích a videozáznamech, které byly na demonstracích pořádány. V letech těsne po roce 1989 jsem se několikrát viděl v televizi na archivních záznamech, konkrétně uprostřed Václaváku (nikoliv 17. listopadu) a v "kotli" u svíček 17. listopadu. Pokud někdo z vás o takovém záznamu víte (snad mě poznáte podle brýlí), budu vám vděčný za informaci.

P.P.P.S: Také jsem vystupoval ve znělce Pionýrské vlaštovky, ve které šest dětí říká "Pondělí... úterý... středa... čtvrtek... pátek... sobota..." a pak celé studio zařve "Vlaštovka". Já říkal tuším "Pondělí" (protože jsem byl tlustý a tudíž jsem zakryl ty další děti, co stály za mnou a říkaly další dny poté, co jsem si rychle dřepl) a také tu znělku nemůžu sehnat.