Neveselé Vánoce

Včera (23. 12.) jsem si domlouval něco jako pracovní schůzku a byl jsem udiven, že "zítra" (24.12.) to "nepůjde, protože je Štědrý den". Žil jsem v domnění, že štědrý den bude až o den nebo dva později.

A to dělá s lidmi láska.

Posledních téměř 10 let celkem veřejně ventiluji své vážné známosti (viz 2007, 2011), protože jsem na ně prostě byl pyšný a protože jim to nevadilo (nebo to aspoň tvrdily).

Takže, i se Zuzanou to začalo, jako už tradičně, přes Internet...

Tedy, jak vidíte, tehdy to ještě nezačalo. A nezačalo to ani v následujících dnech, kdy jsme si sice psali věci, které čím dál tím méně souvisely s filmem, ale trvalo ještě mnoho dní, než jsme se poprvé sešli nepracovně a začali si tykat.

A pak to jelo strašně, brutálně rychle...

A dodnes to jede jako nadopovaný Lance Armstrong z kopce...

A v tuto chvíli musím vás, skeptiky, upozornit, že podobné věci, jako mi píše Zuzana, píšu i já jí. A nebudu je zde aspoň zatím zveřejňovat, protože byste mi - vzhledem k tomu, jak jsem se kdy vyjadřoval - nevěřili, že to můžu myslet vážně, a domnívali byste se, že to až příliš připomíná Twilight.

Zažíváme točení hlavy, bolení břicha a všechny tyhle věci, o kterých jsem si v 18 letech říkal, že je možná někdy zažiju (ve spojitosti s láskou, nikoliv ve spojitosti zkaženým jídlem). Samozřejmě existuje možnost, že jsem dospěl do jakési velmi intenzivní krize středního věku, která ovlivňuje mé mozkové funkce, ale ani tím není možno vysvětlit všechno to, co se nám oběma děje.

Takovéto sofistikované hudební dialogy napříč sociálními sítěmi jsou jenom slabým odvarem toho, co si píšeme soukromně.

Vánoce jsou tudíž pro mě neveselé především proto, že Zuzka je u rodičů, mimo Prahu.

A trochu i proto, že jsme oba upřímně zaskočeni tím, jak rychle a hladce jsme se dali dohromady a jak si rozumíme v naprosté většině věcí, které vás napadnou (i v mnoha, které vás nenapadnou). Připadá nám oběma, jako bychom po každém společném dni udělali ve vzájemném porozumění a intimitě pokrok asi jako po měsíci "normálního" vztahu. Je to samozřejmě krásné, ale je to značně odlišné od toho, co a jak jsme cítili v předchozích letech svých životů a máme tudíž jisté pochybnosti o své mentální integritě.

Došlo i na ta nejrizikovější témata:

Musím po zralé úvaze napsat, že něco takového jsem v životě ještě nezažil (aspoň ne déle než na jeden den a s žádnou ženou, u které existovala aspoň minimální šance na dlouhodobý vztah), což mě přivádí k relativně neveselému konstatování:

Pokud nám to spolu nevyjde a z jakéhokoliv důvodu to skončí, tak je velmi mizivá šance, že bych něco podobného ještě někdy zažil. To je čistě matematický závěr, vycházející z toho, po kolika letech, zkouškách a pokusech mě potkalo tohle.

Takže, je to moc hezké, ale přitom - aspoň v tyto konkrétní dva, tři dny - dost neveselé.

P.S: Kdybyste se divili tomu zveřejňování soukromých konverzací, tak Zuzka článek před publikací viděla a schválila.

P.P.S: Než jsme se dali dohromady se Zuzkou, tak jsem se stihl co nejférověji rozejít se svou předešlou několikaměsíční skoropřítelkyní, která to výstižně shrnula slovy "Nemá smysl brečet nad ztrátou něčeho, co jsem vlastně nikdy neměla"