Recenze: Whiplash - 100%

Mladý bubeník (Miles Teller) se přihlásí na prestižní konzervatoř, kde se mu poštěstí hrát v jazzovém orchestru slavného dirigenta (J.K. Simmons), který je sice geniální hudebník, ale kromě toho také psychopat, sadista, destroyer of souls a několik dalších podobných věcí.

Téměř celý film je o tom, že Simmons ničí Tellerovo sebevědomí, nadává mu, řve na něj a terorizuje ho psychicky a dokonce i fyzicky. Občas to vypadá, jako by mu podal přátelskou ruku a uznal jeho schopnosti, ale je to téměř vždy jen trik, jak mu ještě více pošlapat ego.
Původně jsem myslel, bůhvíjak budu originální, ale píšou to v recenzích i všichni ostatní: J.K. Simmons je v tomto filmu něco jako R. L. Ermey ve Full Metal Jacket. A navíc je mu docela podobný.

Kromě konfliktů se Simmonsem si Teller užije navíc ještě pár minut s otcem (Paul Reiser) a pár minut s potenciální přítelkyní, se kterou se ale velmi brzy rozejde, protože mu dojde, že nemůže zvládat bubnování i ženskou současně.

(Ve filmu Simmons neříká "cut you like a pig", nýbrž "fuck you like a pig". Mimo jiné.)

Tudíž se opravdu téměř všechno ve Whiplashi (což je název skladby) točí kolem zajímavě vystavěného konfliktu: Teller se samozřejmě může kdykoliv zvednout, ze Simmonsova orchestru odejít a přestat být terorizován. Ale on nechce, neboť ví, že jinde by se z něj tak dobrý bubeník nestal.

A Simmonsovi se daří úžasná věc. Nechceme toho hajzla mučit a zabít, protože víme, že to dělá pro dobro těch týraných chudáků! Aby se mu to povedlo, musel mít dobře napsané repliky a musel je umět dobře zahrát, což se mu daří naprosto stoprocentně.

Kromě úžasných, doslova lahůdkových hereckých výkonů hlavních představitelů je film dokonalý i ve všem ostatním:

Scénář je naprosto vydestilovanou esencí základního konfliktu, bez jakýchkoliv zbytečností navíc. Film uteče velice rychle a nebýt pár exteriérových záběrů na moderní ulice, klidně by se mohl v téměř identické podobě odehrávat třeba před 50 lety.

I když je samozřejmě atraktivní poslouchat kvalitní jazzovou hudbu (přestože jazz není zrovna moje hobby), stačilo by málo a film by mohl být třeba o fanatickém hráči videoher nebo krasobruslaři. Není to film o hudbě (a nemusíte o hudbě téměř nic vědět, abyste si ho vychutnali). Je to film o brutálním vztahu učitele a žáka, kteří oba touží po naprosté, téměř nelidské dokonalosti.

Obzvlášť vyzdvihnout musím vizuální stránku filmu, kameru a především střih. Způsob, jakým je například pomocí pěti rychlých střihů na noty a obličeje během tří sekund řečeno "tahle skladba bude kurevsky těžká", to je něco, co by měl každý začínající filmař detailně studovat.

Whiplash je nejlepší nekomedie, jakou jsem viděl za poslední rok. A k tomuto názoru jsem došel ještě před tím, než jsem si zjistil, že scenáristovi a režisérovi je 30 let, jde o jeho druhý celovečerní film v životě a celé to stálo jen něco přes 3 miliony dolarů (což na tom vůbec není vidět).

P.S: V úvodu filmu je pod názvem "Whiplash" ještě český podtitulek (něco jako "nejrychlejší bubeník světa"). To je organizační omyl. Oficiální český název filmu je stejný jako originální, tzn. jen Whiplash.