Recenze: Divočina [Wild] - 50%

26letá Cheryl (Reese Witherspoonová) na tom není nejlépe. Je rozvedená, ještě nedávno jela na heroinu, nemá domov a stýská se jí po matce, kterou zabila rakovina.

Proto se rozhodne všechny své problémy řešit jediným logickým způsobem: Tím, že pěšky projde 1100 mil (1770 km) po Pacific Crest Trail (anižby měla jakékoliv zkušenosti s horskými tůrami nebo tábořením). Přežije to, trvá jí to asi 3 měsíce a vyřeší se tím všechny její problémy...

Především se musím zastavit u skutečnostu, že Reese Witherspoonová ve svých 37 letech hrála děvče staré 26 let a mladší (mnoho flashbacků). Witherspoonová rozhodně pořád vypadá dobře, ale v žádném případě nevypadá na 26 let (natož na 20, nebo kolik jí má být v tom flashbacku). Výsledkem jsou dost divné scény, ve kterých se zralá žena chová jako mírně střelený a zmatený mladý diblík, hledající smysl života. Witherspoonová se hrozně snaží (milovala knižní předlohu a film si produkovala), ale prostě nevypadá jako 26letá, a to ani zdaleka. Vzhledem k tomu, že film je o mladé holce, která hledá sama sebe a podobné věci, spousta scén následkem toho nefunguje (například když sbalí chlapíka, který vypadá o 10 let mladší, než ona).


A další problém mám s ústřední zápletkou (která se prý opravdu stala v roce 1995 a skutečná Cheryl o ní napsala knihu). Hlavní hrdinka pro mě totiž byla taková rozmazlená kravka, která místo toho, aby hledala sama sebe v Amsterdamu nebo v tibetském hotelu (jak to podobné kravky dělají), hledá sama sebe v přírodě. Vybavena moderním stanem, přenosným vařičem, hromadou sušeného jídla atd... Takže jde, stanuje, občas si někoho stopne a jede pár kilometrů autem (!), občas si nakoupí v sámošce a přespí v hotelu... A mezitím filosofuje, má hojné flashbacky s umírající matkou (Laura Dernová), zapisuje si kýčovité citáty a zjišťuje, že horské tůrování není taková švanda, jak se píše v příručkách.

Ze všeho nejvíc mi to připomínalo strašlivý film Jíst, meditovat, milovat.

Divočina je ale naštěstí podstatně lepší. Jednak tím, že hlavní hrdinka není až taková kráva, a především díky záběrům krásné a drsné přírody a díky kameromanovi, střihači a režisérovi, který má na svědomí skvělý Klub poslední naděje. Ti dokázali z nezajímavého až nesympatického námětu vykřesat dílo, které audiovizuálně místy stojí za to a některé jeho scény jsou libové.

Především ty, kde není nikdo osudově citován a neřeší se vztahy k Bohu a mrtvým matkám...