Recenze: Dejte mi pokoj! [Une heure de tranquillité] - 70%

Christian Clavier v hlavní roli francouzské komedie o chlapíkovi, který si chce jen poslechnout svou oblíbenou gramodesku, ale není mu souzeno.

Celý film se skutečně točí kolem toho, že Clavier objeví kdesi na bleším trhu vzácnou desku z 50. let a chce si ji ve svém luxusním bytě pustit na svém luxusním supergramofonu s luxusní reprosoupravou. Ale je vyrušován střídavě svou manželkou (která mu zrovna dneska chce prozradit, že mu před 20 lety byla nevěrná), svým synem (který jim zrovna dneska chce nastěhovat do bytu rodinu imigrantů), polským instalatérem (který jim opravuje potrubí a není Polák), svou milenkou (která zrovna dneska chce všechno prozradit jeho manželce), a tak dále...

Jde o adaptaci divadelní hry, ale na výsledku to (naštěstí) není moc vidět, neboť se párkrát podíváme i mimo byt a mimo dům, a díky svižnému střihu a kameře film nepůsobí dojmem "skupina lidí si povídá v jedné místnosti".

Clavier je superúspěšný komik (Návštěvníci, Asterix) a především díky němu všechno správně odsýpá, a divák cítí jeho rostoucí šílenství, paniku a nakonec rezignaci. Ale ze všeho nejvíc tleskám tvůrcům za to, že pochopili, co si mohou s tímto chatrným námětem dovolit, a že jejich film má pouhých 79 minut!


Scénář bohužel není nic extra a některé zvraty jsou opravdu hodně přitažené za vlasy (okolnosti, kterými je Clavierovi bráněno v poslechu desky, by mohly být podstatně smysluplnější), ale v lepších okamžicích jsem si vzpomínal i na zlatý fond Louise de Funèse.

Což mě přivádí ke konstatování, že film je titulkovaný a v některých okamžicích toho postavy na plátně zjevně říkají podstatně více, než se vešlo do českých titulků. Zrovna tomuto filmu by kvalitní dabing velmi prospěl.