Retro recenze: Klub rváčů [Fight Club] - 90%

Minulý týden se v omezeném počtu českých kin znovu objevil Klub rváčů - poprvé od premiéry v roce 1999 a poprvé v nekompromisní digitální kvalitě.

A to je ideální příležitost se k tomuto zásadnímu filmu vrátit.

Pokud jste náhodou Klub rváčů ještě neviděli, pak nečtěte dál a rychle, šup, šup do kina! Následující text je plný spoilerů!

V roce 1999 jsem už měl pochopitelně za sebou příjemné zážitky z Vetřelce 3, Sedmi a Hry, takže jsem se na nový film Davida Finchera těšil. Poprvé jsem ho viděl při simultánním tlumočení, kdy jsem vůbec nestíhal dialogy (natož dívat se na plátno). Pak jsem ho titulkoval, což se tehdy dělalo za pomoci audiokazety. Tudíž jsem vlastně film poprvé viděl až v kině, se svými titulky. A ne jednou. Teprve pak jsem si ho pořádně vychutnal a došel k názoru, že Fincher dokáže skutečně natáčet filmy úplně jinak než ostatní. Nápaditě, originálně, ale aniž by rezignoval na dramatickou strukturu a aniž by sklouzával k onanistickému artfilmu.


Palahniukovu knižní předlohu jsem nečetl, ale Uhlsův filmový scénář mi nepřišel bůhvíjak geniální - obzvlášť když jsem ho četl a pak měl možnost vidět, jak výrazně ho Fincher při natáčení změnil / interpretoval. Geniální mi přišlo právě to, jak Fincher vystihl přesně správný tón, kterým celý příběh pojal - abychom z něj cítili dramatickou zápletku a nahlédli do Vypravěčova složitého nitra a soucítili s ním, ale současně abychom stále byli ujišťováni, že "takhle se to nestalo a stát nemohlo" a "všichni hlavní hrdinové jsou kokoti a ty, diváku, pravděpodobně taky".

A když film přestane vršit na hromadu šílené hlášky a ještě šílenější teroristické činy Tylera Durdena a dojde k jistému zpomalení děje (někde okolo scény "Chtěl jsem zničit něco krásného"), stačí nám vydržet jen krátkou chvíli, aby došlo k zásadnímu odhalení a story nabrala nový dech.

Mé nejoblíbenější filmy se vyznačují tím, že se na ně mohu dívat mnohokrát, znovu a znovu, a Klub rváčů je v tomto ohledu velmi vděčnou podívanou. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že pokud od začátku víte, že Vypravěč je Tyler Durden, jsou mnohé scény najednou výrazně zajímavější a sofistikovanější. Například dialogy Vypravěče s Marlou, při kterých ona mluví se svým milencem, ale on si myslí, že mluví s milenkou svého kamaráda. Pak už ty scény nejsou jen "trochu divné", ale jasně vidíme, k jakému strašnému, tragickému nedorozumění dochází následkem toho, že jsou oba protagonisté poněkud mimo realitu.

No a samozřejmě si při dalších sledováních také můžete pořádně všímat nejrůznějších drobností, kterými Fincher své dílo ozvláštnil "jen tak ze srandy". Vizuálních i zvukových (zaregistrovali jste například ty dvě sekundy divné hudby mezi logem distributora a úvodními titulky?).

A zaregistrovali jste, že se Brad Pitt ve filmu několikrát objeví ještě předtím, než ho Vypravěč potká na letištním eskalátoru (a pak v letadle)? A nejde vždy jen o podprahová "pobliknutí". Jeden z těch okamžiků je dokonce vidět v traileru: když sbor číšníků na televizní obrazovce říká "Welcome!", Pitt mezi nimi stojí zcela vpravo dole.

Samozřejmě, nepokládám tento film za geniální jen proto, že obsahuje různé drobné vychytávky. Funguje v něm všechno: herecké výkony, audiovizuální složka, scénář a především Fincherova obsesivně perfekcionistická režie, které se skvěle daří zakrýt jisté slabiny scénáře (který rozhodně není špatný, ale není tak perfektní jako všechno ostatní).

Ale pokud po zhlédnutí filmu máte nutkání dělat revoluci, pak jste samozřejmě kokoti, WTZ...

P.S.: K této verzi Klubu rváčů jsem opět dělal titulky, a to už potřetí (po kinoverzi a verzi pro Českou televizi). A odvážím se tvrdit, že jsou opět o něco lepší. Přesněji řečeno, že v nich nejsou ty chyby, které jsem v nich udělal před 16 a před 9 lety. Bohužel - velmi paradoxně - jsem je musel celé udělat během tří dnů (aniž bych měl někde uschované ty své staré). A musím přiznat, že ani dnes, po všech těch letech a zhlédnutích, si nejsem ve všech scénách úplně stoprocentně jist, jaký smysl má která hláška.

P.P.S.: Klub rváčů jsem před 16 lety recenzoval i pro časopis Cinema, ale netuším, zda se ten text někde dochoval (vygooglit se mi ho nepodařilo).

P.P.P.S.: Klub rváčů má oficiální pokračování ve formě comicsu!