Recenze: Domácí péče - 80%

Kdesi na maloměstě žijí manželé Láďa a Vlasta (Bolek Polívka a Alena Mihulová). On se většinou jen povaluje na vinici a něco kutí v dílně, ona funguje jako "pojízdná zdravotní sestra", která provozuje u nemocných "domácí péči", a to velice obětavě - tak obětavě, až jí to Láďa vyčítá. Jinak jejich vztah víceméně funguje, navzájem se tolerují, ale nic víc.

Samozřejmě jsem čekal, kdy se děj katalyzuje a Polívka zjistí, že má rakovinu a zbývá mu půl roku života - takže jsem byl překvapen, když Mihulová zjistila, že má rakovinu a zbývá jí půl roku života...

Debutující Slávek Horák (40 let) je talent, jaký v českých končinách dlouho nebyl. Tento film napsal i režíroval a ukousl si opravdu velké sousto. Snažil se natočit film, který je smutný, s občasným hořkým humorem, a ve výsledku diváka pohladí po duši a nabídne cosi k zamyšlení. Na tato slovní spojení jsem už poměrně alergický, protože přesně totéž o svých filmech tvrdí přibližně 80 procent českých tvůrců, ale málokomu se to povede. Horákovi se to povedlo, nebo se mu to aspoň povedlo lépe než 80 procentům českých režisérů.

Celková stavba filmu není nic zázračného: Vlasta si uvědomí, co všechno v životě nestihla a co by ještě chtěla stihnout, a snaží se vyhnodnocovat, co se zbývajícími měsíci udělat a jak se zachovat k rodině (kromě manžela má ještě dceru na vdávání). Přitom stále pokračuje ve své lékařské výpomocné činnosti, což jí umožňuje dostávat se do různých vyhrocených situací, které kontrastují s jejím vlastním osudem. A konečně se snaží také o alternativní léčbu. Rozdl oproti většině české produkce spočívá v tom, že valná většina scén je implementována tak, že fungují. A tím nemyslím jen herecké výkony, nebo občas vynalézavou kameru a střih (tvůrci mají v oblibě překvapivě ukončovat scény před jejich očekávaným vyvrcholením), ale to všechno dohromady.

V méně kvalitním filmu by mi pravděpodobně velmi hnula žlučí Tatiana Vilhelmová v kladné roli new age agitátorky, která Vlastu přesvědčuje o účinnosti přikládání rukou, hypnotického mlácení do čela a ohýbání lžiček prsty. Přesně takhle:

Přesto, že lidmi, kteří toto v reálu dělají, hluboce opovrhuji, a pokládám je za vyloženě nebezpečné (pro zdraví těch, kteří tomu věří), v Domácí péči jsem existenci těchto leitmotivů a postav snesl, což hodně vypovídá o tom, jak kvalitně je film natočen. Bude to asi i tím, že tvůrci jejich existenci občas sami od sebe trochu ironicky shazují. A koneckonců i proto, že nakonec explicitně řeknou, že tato paléčba může vyléčit duši (resp. mozek), ale tělo těžko - s čímž víceméně souhlasím a mělo by se o tom více mluvit.

Film rozhodně není dokonalý. Občasné kotrasty syrového dramatu a lidového humoru jsou příliš násilné. Občas je něco řečeno zbytečně explicitně (scéna u hořícího stromu). Ale vzhledem k tomu, jak snadno z něj mohl vzniknout paskvil, velmi oceňuji, co se tvůrcům (a především asi Slávku Horákovi) povedlo.

Extra bonusové body za úplný závěr, který je nápaditější a lépe fungující, než kdokoliv mohl u filmu tohoto typu reálně doufat.