Recenze: Cesta do Říma - 40%

Václav pracuje jako hlídač v galerii a jednoho dne mu neznámá krasavice oznámí, že ho miluje a chce s ním žít. Přitom mu nepozorovaně něco nasype do pití, takže Václava začne bolet hlava a neznámá ho odveze ke svému otci, který je doktor.

Pan doktor lámanou češtinou Václavovi vysvětlí, že má na plicích chobotnici a nezbývá mu mnoho života. Jedinou jeho šancí na uzdravení je lékař v Tibetu, který je ale strašně drahý.

Proto musí Václav ukrást v galerii drahý obraz a odvézt ho vlakem do Říma, kde ho prodá sběrateli umění, aby měl na léčbu v Tibetu a mohl spokojeně žít s doktorovou dcerou.

A ještě prozradím, že během celého filmu neuvidíme ani Řím, ani Tibet, ani ten obraz...

Po zhlédnutí traileru na tento nový česko-polský film (viz níže) jsem se obával / těšil, že půjde o strašlivou sračku, ale moje obavy / očekávání se nenaplnily.


Poměrně záhy divákovi docvakne, že nic, co se v tomto filmu stane, není možno brát jako realitu. Když krajina za oknem vlakového kupé (kde se odehrává většina filmu) ubíhá zcela absurdními směry, občas je černobílá a občas ukazuje peklo, je jasné, že je to záměr. Když Václav telefonuje Italovi, mluví na něj česky, ten mu odpovídá italsky, a není jim to divné, je to zcela jistě záměr a nikoliv nepozornost scenáristy. Když do kupé vstoupí buddhistický mnich a vypráví svou story o osvícení prostřednictví svého svítícího penisu, nevzbuzovalo to ve mně otázku "Jak je ten penis napájen?" Když jsem slyšel hudbu, která mi způsobovala fyzickou bolest, bylo mi jasné, že ty elektronické skřeky jsou záměrně v jiném tempu, než to jazzové trio, které doprovázají.

Cesta do Říma si bere na mušku veškeré možné avantgardní artfilmy, od těch 100 let starých až po Wese Andersona, a snaží se z nich smontovat dohromady něco nového, co je částečně takováto švanda a částečně hluboké zamyšlení nad smyslem života. Přičemž smyslem života je podle tvůrců pravděpodobně křesťanství, protože symboliky s hřeby, svatými, jeptiškami a přeměnou vody na víno ve filmu výrazně převažovaly nad symboly ostatních náboženství.

I pokud se vám nechce analyzovat, co tím tvůrci mysleli (a to se mi věru analyzovat nechtělo, pokud to vůbec teoreticky šlo), film aspoň zahání nudu tím, že se každou chvíli děje něco jiného a něco zcela šíleného (svatý Antonín je Satanem přenesen do staré Prahy, kde dělá pedofila u dětského hřiště!), nijak nesouvisejícího s událostmi před a po, a něco, co nevyznává jakoukoliv kauzalitu a logiku. To také znamená, že film nemá žádný začátek a konec, nikam nesměřuje, a prostě na sebe vrší bizarnosti tak dlouho, dokud nezačnou závěrečné titulky. To bude pro někoho mínus, pro jiného plus (můžete si odskočit na záchod a o nic nepřijdete).

Z toho, co jsem napsal, by vám mohlo připadat, že Cesta do Říma je dobrý film. To rozhodně není, protože tam, kde byl Fritz Lang originální, David Lynch WTF a Wes Anderson zábavný, by chtěl Tomasz Mielnik to všechno najednou a nedaří se mu uspokojivě ani jedno. Scény často postrádají tempo, herecké výkony jsou značně kolísavé (jistěže jsou stylizované, ale každý jinak), na každý dobrý nápad připadají dva nezajímavé nebo aspoň nezajímavě realizované (kdy scénka pokračuje ještě několik desítek sekund poté, co je její pointa jasná).

Oceňuji nekompromisní snahu natočit něco, co je opravdu jiné, ale na to by museli tvůrci být ještě o hodně větší kabrňáci. V téhle podobě se mi na Cestě do Říma nejvíce líbilo, když jsem si představoval, jak by kterou scénu mohl zajímavě zpracovat někdo opravdu schopný.

P.S: Film je promítán mimo standardní distribuci, jako "ideální zábavný film pro letní kina", což je na něm asi úplně nejvíc WTF.