Retro recenze: Identita [Identity] - 80%

Přibližně deset lidí, kteří se navzájem neznají, se shodou náhod sejde jedné bouřlivé noci v odpudivém venkovském motelu. Nechybí zde bývalý policajt, skoro-prostitutka, rodina s divným chlapečkem, stárnoucí filmová hvězda, nebezpečný zločinec (převážený policistou) a tak dále...

Nikdo z nich tu být nechtěl, ale v nastálé průtrži mračen je přerušena silnice oběma směry a oni tu musí nějakou dobu společně vydržet. Což se jim relativně daří do doby, než začnou za podivných okolností jeden po druhém umírat...

Tento poměrně neznámý film Jamese Mangolda z roku 2003 (který byl tehdy v naší normální kinodistribuci) mám rád především kvůi jeho scénáři, který pokládám za jeden z nejlepších mindfucků v dějinách kinematografie. Totiž, scenárista Michael Cooney zjevně miluje literární i filmové detektivky, zjevně rád překvapuje a šokuje, zjevně rád diváka vodí za nos, ale současně má k němu respekt a nemá ho za idiota, což je dosti vzácné.

Abych se o filmu trochu rozhovořil, budu muset nezbytně dělat spoilery, takže pokud mi prostě věříte a máte náladu na nějaké to tajemné nepředvídatelné napětí, při kterém musíte dávat pozot, jděte do toho, a k mé recenzi se vraťte až po shlédnutí filmu...


Hrdinové filmu jsou jakž-takž slušně vykresleni a herci je slušně hrají (především John Cusack, který z nich má nejnáročnější roli, ale také Ray Liotta a několik dalších kvalitních ne-úplně-hvězdných herců). Tudíž jsou jejich postavy dostatečně uvěřitelné, což je v případě tohoto scénáře velmi důležité. Film totiž v průběhu svých 100 minut několikrát změní žánr a obrátí sám sebe na hlavu, přičemž žádný z těch zvratů nepůsobí jako úplná debilita.

Úplně na začátku se díváme na něco co skoro připomíná Tarantina, neboť je nám pomocí různých flashbacků načrtnuto, jak různé propojené bizarní osudové náhody způsobily to, že tato hrstka lidí skončila společně právě v tomto motelu.

Pak začne vyvražďování, které na první pohled vypadá jako z tradičního slasheru, ale zachovává si jistou logiku. Přesněji řečeno, když začnou vraždy být efektně filmově nelogické, hrdinové se tomu patřičně diví a rozebírají možnosti, proč tomu tak je. A když nám dojde, že se vlastně díváme na variaci románu Agathy Christieové "Deset malých negříků", jedna z postav upozorní na "ten film, kde se deset lidí sejde na ostrově a začnou po jednom umírat". A tak dále...

Napětí je udržováno i tím, že tato "hlavní story" je čas od času prostříhávána scénami, ve kterých soudce a advokáti (někde úplně jinde) čekají, až k nim bude dovezen odsouzený zločinec na speciální slyšení před svou popravou. Pak si samozřejmě logicky myslíme, že jde o toho zločince, který zkysl s policejní eskortou v motelu, ale následně je zločinec k soudci úspěšně dopraven, je to chlapík, kterého jsme dosud ve filmu neviděli, a jsme opět zcela mimo co se týče účelu těch soudních scén.

Potom, asi v polovině filmu, se začnou v motelu dít věci, které už nejsou jen nepravděpodobné, ale vysloveně nemožné, a to i ve světě hollywoodských thrillerů s všemocným, vševědoucím a všudypřítomným maniakálním vrahem. Tato přehnanost dojde i filmovým postavám a začnou zcela vážně diskutovat o tom, zda mají co dočinění s něčím nadpřirozeným (za motelem je staré indiánské pohřebiště).

Prostě, více než polovinu filmu máme intenzivní pocit, že "tady něco nehraje" a "něco velkého nám zůstává utajeno". A je to příjemný pocit. A pak...

No a pak se konečně propojí to, co se děje v motelu s tím, co se děje u soudce, což je paradigm shift srovnatelný s koncem Šestého smyslu - ale následuje ještě pár desítek minut filmu, ve kterých pořád o něco jde! A je to pořád napínavé, i když už víme, že jde o něco zcela jiného, než jsme si mysleli do té chvíle.

Abych to už déle neprotahoval (SPOILERY SPOILERY SPOILERY): Ve skutečnosti se "reálně" stalo pouze to, co vidíme jako scény "u soudce". Všechno, co se děje v motelu, jsou pouze výplody fantazie psychopatického vraha, který je k tomu soudci přivezen, a který má rozdvojenou osobnost. Tedy, rozosmenou (nebo kolik těch postav je). Ovšem i když většina filmu jsou něčí halucinace, zajímá nás, jak ty halucinace dopadnou, neboť nám lékař (Alfred Molina) vysvětlí, že na odhalení identity motelového vraha (byť neexistujícího) závisí, zda bude odsouzenec popraven, či nikoliv, a zda přestane být psychopat, či nikoliv. Tudíž nadále čekáme, která z identit zůstane jako "last (wo)man standing" a co z toho vyplyne pro reálný osud odsouzeného.

Ve chvíli, kdy tuto psychopatickou pointu známe, celý film neztratí na zajímavosti, neboť ho můžeme sledovat znovu a ocenit, že jako halucinogenní symbolika narušeného člověka dává také velmi slušný smysl, nebo to aspoň tak působí (docela by mě zajímalo, co by na něj řekl nějaký skutečný studovaný psychiatr).

Mám rád filmy, ve kterých jsou zcela nečekané zvraty (například Shattered Wolfganga Petersena nebo Femme Fatale Briana De Palmy) a hrají si s divákem. Mám rád filmy, které jsou nepředvídatelné, ale přitom si dají tu práci, že své nepředvídatelné zvraty nějak logicky vysvětlí (aspoň v rámci "filmové logiky"). A úplně nejradši mám filmy, u kterých si říkám "tak tohle je blbost, to už si scenárista cucá z prstu" a o chvíli později musím uznat, že mě scenárista přechcal, protože přesně s touto mou reakcí počítal a byl na ní připraven. A v případě Identity jsem si to musel říct aspoň půltucektrát...