Recenze: We Are Your Friends - 40%

Zac Efron je začínající DJ na předměstí Los Angeles, který to táhne se třemi nepříliš schopnými povalečskými kamarády.

Podaří se mu dospět, najít sám sebe, poznat pravou lásku a udělat tuc tuc tuc tuc tuc?

Tento film se totiž točí kolem "Electronic Dance Music", což v kombinaci s jeho snahou o zamyšlenou nostalgii působí hodně zvláštně.


Ona totiž není hudba jako hudba...

Chápu následující scénu ve filmu o klasickém skladatelovi:

"Dívá se na notový papír. Inspirace nikde. Najednou se mu zableskne v očích. Vrhne se k papíru a začne na něj bleskově sázet svou novou symfonii!"

To může patřičně dramaticky fungovat.

Ale na začátku We Are Your Friends je tato scéna:

"Efron se dívá na monitor svého laptopu. Inspirace nikde. Najednou se mu zableskne v očích. Sáhne na touchpad a změní nastavení nějakého čudlíku na displeji z 35 na 40!"

Tomu jsem se zasmál.

Nechápejte mě špatně. Domnívám se, že EDM má na světě své místo a občas si ji dokonce i poslechnu (když se na to nemusím soustředit). Ale stavět dramatický, vážně míněný film na tom, že by to jeho hrdina jednou v životě chtěl dotáhnout třeba až na Skrillexe, to mi připadalo poněkud dost zvláštní...

Film je samozřejmě pohádka, ve které na EDM party chodí pětkrát více děvčat, než chlapců, a všechna děvčata vypadají jako supermodelky nebo hodně drahé prostitutky (hlavní hrdinka).

Z čistě muzikantského hlediska vás ještě může zaujmout, že:

• Hlavní hrdina hraje skvěle na klavír (dojme posluchače svou improvizací po pár sekundách), ale na svém synťáku má klávesy polepené barevnou izolepou, aby snáze poznal, která je která.
• Kdykoliv hrdina hraje na klávesy, ozývají se jiné tóny, než mačká.
• Při závěrečném nejdůležitějším vystoupení své kariéry zpocený hrdina všemi končetinami vytváří na decku a keyboardu své mistrovské dílo. Ve chvíli, kdy se dílo má pořádně rozjet, zvedne radostně ruce nad hlavu a dále vše hraje samo.

Film není nějak výrazně, agresivně nesnesitelný, jen je málo zajímavý a nepotěší ani v tom, v čem by měl bez problémů potěšit, tedy v hudbě. Jak jsem psal výše, nemám problém s tímto typem hudby, ale konkrétní skladby, vybrané pro tento film, mi nepřišly nic extra. Running gag filmu spočívá v tom, že různá sexy děvčata na různých večírcích chtějí, aby Efron zahrál "Drunk in Love", což on odmítá, protože je to pod jeho úroveň. Přitom, bohužel, písnička "Drunk in Love" (kterou jsem dodnes neznal a nevadilo mi to) rozhodně není o nic horší nebo komerčnější, než to, co Efron ve filmu produkuje "ze srdíčka".

A ještě musím zdůraznit, že ve filmu je toho o DJování a hudbě překvapivě málo a většinu času musíme koukat, jak Efron řeší smysl života / lásku / kamarádství a podobné standardní věci.