Recenze: Fúsi - 70%

Tento film se jmenuje Fúsi a není to slovenský film o vousech, nýbrž křestní jméno hlavního hrdiny tohoto islandsko-dánského snímku.

Fúsimu je přes 40 let, je obrovský kolohnát, ale je panic, žije s psychoteroristickou matkou a postrádá ty naprosto nejzákladnější social skills. Ale opravdu ty naprosto nejzákladnější.

Nedělá mu dobře komunikovat s lidmi, natož s ženami, a většinu času tráví tabletop wargamingem s jediným kamarádem. Ve zbytku času sedí v autě a poslouchá rádio, chodí do restaurace na čínu a nechává se šikanovat od spolupracovníků.

Zlom nastane ve chvíli, kdy se víceméně náhodou seznámí s mírně ujetou, rozhodně ne krásnou, ale docela sympatickou Sjöfn, se kterou by snad, možná, mohl něco mít, pokud si ona nějak vyřeší svoje problémy (kterých má taky více než dost).

(Anglický název tohoto filmu je docela výstižný: Virgin Mountain)

Myslím, že "severský depresivní humor" je něco, co už má i v našich kinech poměrně slušnou tradici (a v knihovnách taky). I tento film je patřičně bezútěšný, velmi dobře zahraný i zrežírovaný, občas dokonce s nějakým zajímavějším vizuálním nápadem (ale většinu čas pořád vypadá spíš televizně).


Předeším je ale patřičně vystihnuta ta šílená směs protichůdných emocí, kdy se sice smějeme tomu, co vidíme, ale součásně nás mrazí, a současně jsme rádi, že ať na tom jsme jakkoliv špatně, nikdy na tom snad, zaplaťpánbůh, nebudeme tak špatně jako Fúsi.

Jen když se film pustí do trochu hlubšího "nastavování zrcadel", začne poněkud skřípat, respektive nutit diváka k zamyšlením, která jsou asi hlubší, než tvůrci zamýšleli. Když si Fúsi hraje s malou holčičkou od sousedů, máme cítit radost společně s ním a máme chápat, jak hrozně nespravedlivě ho pak otec té holčičky obviní z nepřístojného chování. Na druhou stranu, kdyby někdo jako Fúsi skutečně existoval, připadalo by mi velmi nevhodné nechávat ho kdekoliv osamotě s neplnoletými dětmi, prostě proto, že je natolik mimo, že nedokáže posoudit, co je pro ně vhodné a co už radši ne (a tím nemyslím nutně jen pedofilii, ale spoustu jiných drobností, ovlivňujících dětský vývoj). Například.

Příznačná je pro tento film (a jemu podobné) skutečnost, že nikdo nijak neřeší, nakolik je hlavní hrdina objektivně psychicky narušený a jestli by se to nemělo nějak léčit. Většinu situací nazíráme z jeho pohledu, který nepřipouští téměř žádné pochyby typu "kdyby se choval trochu jinak, bylo by to určitě lepší pro něj i pro ostatní". S Fúsim soucítíme, ale současně jím tak trochu opovrhujeme.

Kdykoliv začne další epizodka jeho smutného života, je většinou celkem brzy jasné, jakým strašným způsobem se zvrhne a jak Fúsi zapadne do ještě horšího bahna života. Film má sice něco, co by se dalo chápat jako jistý happy end, ale stačí si jen realisticky představit, co se bude dít v příštích hodinách a dnech po titulku KONEC, a okamžitě nám musí být jasné, že den, kdy se Fúsi oběsí nebo ho zavřou do psychiatrické léčebny, nemůže být daleko.

Jde tedy o kvalitně natočený film, ale je poněkud monotónní a předvídatelný, pokud pochopíte, na jaký podžánr se díváte. Nedoporučoval bych na něj chodit, pokud nejste připraveni na pořádnou depku.