Recenze: Joy - 70%

Joy je částečně životopisná dramokomedie Davida O. Russella na motivy života jisté ženy, o které jste s největší pravděpodobností nikdy neslyšeli (a upřímně řečeno, není nejmenší důvod, abyste o ní někdy slyšeli). V titulní roli Jennifer Lawrenceová, v menších rolích Robert De Niro a Bradley Cooper.

Skutečná Joy Manganová se proslavila tím, že se stala hvězdou teleshoppingu a megamilionářkou poté, co vymyslela snadno ždímatelný mop (nikoliv psa mopse, ale smeták). Peníze a slávu získala přesto, že zpočátku neměla vůbec nic a že jí všichni házeli klacky pod nohy. Získala je díky svému odhodlání, ale také díky šťastné shodě okolností, protože v jejím životě nastal nejeden okamžik, kdy mohla snadno přijít úplně o všechno (svou naivitou), ale náhodou to nakonec dopadlo dobře.

K Russellovým filmům mám poněkud zvláštní vztah. Uznávám, že umí slušně režírovat a dát dohromady zajímavé, působivé scény, ale u většiny jeho filmů mám intenzivní pocit, jako kdyby šlo do jisté míry o parodie, nebo nastavování sofistikovaného zrcadla tradičnímu Hollywoodu, a nejsem si úplně jistý, jestli je to záměr.

Joy jde v tomto ohledu ještě o něco dál než ostatní Russellovy filmy. Jsou v ní celé scény, které zcela zjevně mají cosi parodovat (aspoň doufám): Například zákulisí TV shoppingu nebo vize, ve kterých si Joy představuje, že je postavou v telenovele. Většina vyprávění se nese v duchu jakéhosi magického realismu, kdy je všechno víceméně pohádkově osudové, lidé dělají zásadní rozhodnutí jen proto, že mají nějakou vizi, a hlavní hrdinka se celou první polovinu (dlouhého) filmu nechává v tichosti terorizovat svou rodinou úplně jako Popelka. A má hojné symbolické flashbacky, flash-forwardy a voiceovery.

Výsledkem je guláš, který není úplně uchopitelný, ale je svým stylem docela zajímavě konzistentní (trochu podobně jako ve Walteru Mittym) a v mnoha okamžicích hodně vtipný. Dobré dvě třetiny filmu bych se vůbec nedivil, kdyby se najednou objevil Belzebub nebo nějaká jiná víla a všechno se magicky vyřešilo.

Bohužel, film je opravdu dost dlouhý (přes dvě hodiny). Ke konci značně ztrácí originalitu i nadhled a jeho holý příběh není dostatečně zajímavý, pokud nejste zvolna stárnoucí chudá žena v domácnosti, která sní o pohádkovém megaúspěchu.

Upozorňuji, že v případě tohoto filmu se možná mé hodnocení bude značně rozcházet s hodnocením ostatních. Rozhodně nejde o nijak zásadní ani o řemeslně dokonalý film (nemluvě o tom, že skutečná Joy by mi pravděpodobně byla velmi neysmpatická). Ale jeho nejrůznější absurdní odbočky a nečekané změny stylu mi stačily k tomu, abych se po většinu jeho stopáže docela slušně bavil. A trio Lawrenceová / De Niro / Cooper na tom jistě má svou zásluhu - i když by mě nikdy nenapadlo nominovat za tento film někoho z nich na nějakou cenu.