Retro recenze: Teď se nedívej [Don't Look Now] - 80%

Dnes bych se rád vrátil do dávného roku 1973, kdy Nicolas Roeg (Muž, který spadl na Zem) natočil velmi stylový mysteriózní horor podle povídky Daphne Du Maurierové ("Ptáci").

Mladí manželé Donald Sutherland a Julie Christieová se vypořádávají s tragickou smrtí svého dítěte a snaží se přijít na nové myšlenky v Benátkách, kde Sutherland restauruje jakýsi kostel. A začnou se dít divné věci...

Ano, tento film je přes 40 let starý a je to na něm vidět. Nejsou v něm CGI dokreslovačky, Benátky vypadají jako nepohádkové hnijící Benátky a když se objeví krev, není příliš realistická. A Sutherland má neuvěřitelný porost hlavy.


Film se ale naštěstí nesnaží šokovat množstvím krve nebo lekat pomocí nečekaných bubáků. Je to docela zajímavá a pomalá psychologická studie toho, co se děje s labilním člověkem, když ho potká nějaká ta rána osudu.

Tím "labilním člověkem" je samozřejmě Christieová, která má ze smrti dítěte pořád psychické bloky, občas mírně halucinuje, snaží se nadpřirozenými způsoby s mrtvé dítě kontaktovat, a tak dále. Film by velmi dobře fungoval i jako komorní psychologický příběh, protože se herců a tvůrcům daří patřičně ztvárnit depresi obou z nich (protože Sutherland, i když už víceméně smířený s rodinnou ztrátou, má samozřejmě deprese z toho, že Christieová má deprese).

V případě podobných depresí není neobvyklé, že člověku připadá, že "vidí věci jinak, než se objektivně dějí". Samozřejmě, že postupně všechno nějak vygraduje (byť velmi plíživě) do něčeho velmi nepříjemného / smutného / strašidelného, ale je zcela validní verze, že se celý film nestalo vůbec nic nadpřirozeného a šlo jen o souhru náhod a podrážděnou psychiku hlavních hrdinů. A vzhledem k tomu, že ta postava na úplném konci filmu (při začátku titulků) se usmívá, je možné, že je to v jistém smyslu happy end (nebudu spoilerovat).

Všechno to slušně funguje díky kvalitní hutné atmosféře, budované pomocí prostředků, které dnes samozřejmě vypadají archaicky, ale v době vzniku filmu byly poměrně novátorské. Střih je záměrně velmi zmatený a uprostřed různých scén se zcela bez varování objevují kratičké flashbacky i flashforwardy, při kterých si říkáte "moment, co to bylo, nezdálo se mi to jenom?". Je to všechno velmi symbolické a Pino Donaggio (který tehdy žádhé soundtrackové zkušenosti neměl) složil patřičně "corny" hudbu, která je v zajímavém kontrastu se syrovostí většiny filmu.

Připomínkou "starých dobrých časů kinematografie" pak je skutečnost, že Sutherland se při natáčení akčnější scény (bez kaskadéra) skoro zabil a jeho intenzivní soulož s Christieovou byla možná opravdová (i když herci pochopitelně dnes tvrdí, že nebyla, protože Christieová tehdy byly zadaná s Warrenem Beattym).

Teď se nedívej mi připomíná staré hororové klasiky Juraje Herze a je pro mě hezkým příkladem, jak se dá budovat působivá atmosféra bez pomoci drahých triků a bůhvíjak složitých vizuálních nápadů. Prý se připravuje nový remake, který jistě bude mít drahé triky a hezké mladé sexy protagonisty, jejichž niterné rozpoložení nás vůbec nebude zajímat...