Recenze: Polednice - 60%

Kamsi do osamělé české vesnice, do ještě osamělejšího stavení, se nastěhovává Aňa Geislerová se svou malou dcerou.

Může být něco pravdy na naříkání obecní šílené stařeny (Daniela Kolářová), že "Ona! Ona přijde v poledne a sebere ti dítě!"???

Mladí čeští tvůrci Matěj Chlupáček (produkce), Michal Samir (scénář) a Jiří Sádek (režie) nahlas tvrdí, že nechtěli natočit žádný artfilm, ale ryzí horor. Což je trochu problematické tvrzení, protože Polednice ze všeho nejvíc připomíná ty artovější horory, jako třeba Teď se nedívej.


Snaží se postavit celý film na atmosféře, hereckých výkonech a občasném bafnutí. Logika děje nebo příběh jsou vedlejší. A rozhodně nesmíte očekávat nějaké maskérské, digitální nebo krvavé efekty (tedy věci, které se mně osobně vybaví, když slyším slova "ryzí horor").

Film má od začátku slušnou atmosféru (na české poměr dokonce "velmi slušnou") a zdařile se mu daří nahrazovat typickou strašidelnou tmu méně typickým strašidelným pražícím sluncem v pravé poledne.

Když to začne být trochu nudné, objeví se naštěstí poprvé Daniela Kolářová v lahůdkové roli "staré šílené stařeny" a zase je nuda zahnána.

Ale to je bohužel naposled a film dále nenabídne nic, co by dokázalo udržet jeho tempo a/nebo napětí.

Jen psychedelický střih, barevné filtry a skřípající hlasitá hudba nestačí a jak jsem s nadějí čekal, že "teď už se to snad konečně nějak rozjede", musel jsem se smiřovat s tím, že se to nikdy pořádně nerozjede. Geislerová víc a víc blázní, možná vidí strašidlo, možná se jí to zdá, její dcerka brečí a chodí na pole, kam chodit nesmí, pořád se chystá něco zlověstného, ale... nic z toho.

Naštěstí tvůrci nesklouznou k tomu, aby se objevil nějaký konkrétní latexový démon (tedy, objeví se asi na dvě vteřiny a vypadá opravdu nepodařeně), ani k nějaké explicitní krvi (film je mnohem krotší, než výše zmiňovaný Teď se nedívej). Ale nemají nic jiného, co by divákovi nabídli. Geislerová je pořádný magor už na začátku (z nějakého důvodu před dcerou tají osud jejího otce, i když ho znají všichni ostatní kolem, včetně dětí, se kterými si dcera hraje) a to, že její postava nemá pořádný dramatický oblouk, není chyba jejího herectví, ale scénáře. Na druhou stranu, herectví holčičky, která hraje její dceru, má k dokonalosti daleko, což je docela na závadu, vzhledem k tomu, že jde o druhou nejhlavnější postavu.

Polednice má od prvních minut náznak příslibu, který je v české kinematografii vzácný. Ale po jeho skončení vás čeká mírná pachuť, že jste vlastně neviděli o moc víc, než ten příslib.