Recenze: Děda - 30%

Film Děda je o tom, jak dvě pražské děti (Anna Čtvrtníčková, Jáchym Dimov) přijíždějí na prázdniny za svým dědou (František Segrado) do valašské vesnice. Zde jsou jim odebrány tablety a mobily, a jsou vystaveni působení přírody, čerstvého vzduchu, divného jazyka a slivovice.

Film Děda je velmi zajímavý tím, že se v něm během téměř dvou hodin nic nestane. Tedy, něco se v něm stane, ale nic z toho bych se neodvážil odznačit slovem "děj", natož "zápletka".


V úvodu děda prohlásí, že má v chalupě "zakázanou místnostů" a chvíli to vypadá, že film bude o jejím tajemství, ale to tajemství je prozrazeno v necelé 30. minutě (tedy, je prozrazeno divákovi, ale dětem nedojde až do konce filmu).

Jako další potenciální podzápletka se jeví to, že děti na dědově půdě najdou staré dopisy, které psala za První světové války jejich pra-pra-pra-prababička jejich pra-pra-pra-pradědečkovi do zahraničního lazaretu. Z těchto dopisů si začnou číst, což je prezentováno ve velmi stylových zpomalených sekvencích bez dialogů, jen s voice-overem. Tyto sekvence vypadají moc hezky (včetně dost dobré hudby), jako kdyby Michael Bay natáčel reklamu na slivovici. Kdyby byl v tomto stylu celý film, měl bych z něj pravděpodobně pozitivní dojem. Ale tyto polosnové atmosférické sekvence zabírají celkem jen asi tak pětinu stopáže, a po pár minutách jsme vždycky zpět v současnosti, která je natočena značně neumětelsky. Nechce se mi vůbec věřit, že tyto dvě části filmu natáčeli stejní tvůrci.

Každopádně, z těchto působivých sekvencí nevyplyne nic jiného, než "Takhle to tehdy bylo a je to náš odkaz, Valašsko FTW".

Tedy, o něco podrobněji k té neumětelskosti: Scény ze současnosti (tzn. 80 procent filmu) taky občas obsahují hezky nasvícený "reklamní" záběr přírody nebo precizní kamerovou jízdu, ale o to hroznější je, jak naprostá většina herců (jsou to vůbec herci?) úplně strašně hraje a jak jsou všechny scény a náznaky podzápletek naprosto o ničem, často na hranici pochopitelnosti nebo za hranicí dadaismu.

Například:

• Při krátké úvodní scéně v Praze uvidíme na deset sekund Čtvrtníčka, jak řídí auto. Ke konci filmu tentýž Čtvrtníček přijede do valašské vesnice, hledá tam ubytování, protože "čtyři hodiny jedu jako blázen" a pak se ožere v hospodě na vystoupení vesnické agrometalové kapely. Divák nemá tušení, proč tam ten Čtvrtníček přijel a co má společného s dějem filmu nebo s jeho ostatními postavami (hlavní dětskou hrdinku hraje Čtvrtníčkova skutečná dcera, ale jejího otce hraje úplně jiný herec).
• Malý kluk leze v sadu po stromě, uklouzne a zůstane za ruce viset na větvi. Zoufale se tam houpe a křičí, neboť si nevšimne, že je jen asi metr nad zemí. V tu chvíli náhodou jede prostředkem sadu (mimo cestu) farář na motorce a náhodou do visícího kluka vrazí. Oba se svalí na zem a zaútočí na ně včely, před kterými utečou tím, že se přesunou o dva metry stranou.
• Nedaleko dědovy chalupy bydlí v jiné chalupě chlapík jménem Štefan Hajdík, kterého hraje Bolek Polívka. Vesničané mu žertovně říkají "Polévka", a posílají mu paštiky a rádiovky, což Hajdík nesnáší. Neustále ho také otravují náhodní kolemjdoucí, kteří po něm chtějí autogramy. Takže Polívka buď hraje sám sebe a snaží se pod pseudonymem "Hajdík" najít klid před svými fanoušky, nebo Polívka hraje Hajdíka, který náhodou vypadá jako Polívka a proto nemá klidu. Do konce filmu se nestane nic, z čeho by se dalo vyvodit, která z těchto zásadně odlišných verzí je pravdivá.

Pokud někdy někdo z tohoto filmu sestříhá 15-20 minut, obsahujících pouze ty historické sekvence, bez dětí a dědy, rozhodně vám doporučuji jejich zhlédnutí.