Na dlouhá léta emigroval a k natáčení se vrátil až po revoluci - prostřednictvím filmů, které byly tak artové, že připadaly příliš onanistické dokonce i Kamilu Filovi.
Nyní se do kin dostává film, který Němec natočil těsně před svou letošní smrtí a má být jakousi jeho autobiografií, nebo spíše "směsí náhodných střípků, které možná prožil, ale možná ne, a pokud ano, tak určitě ne takhle".
Z epizod, které se ve filmu objeví, náhodně vybírám:
- Jan Němec na festivalu v Cannes v roce 1968 prodává plechovky českých párků
- Jan Němec je v 70. letech vyslýchán StB kvůli tomu, že kolaboroval s Franzem Kafkou
- Jan Němec utlouká popelníkem Jean-Luca Goddarda, který natáčel film s LEGO panáčky
- Jan Němec dostává infarkt a zachránií ho před smrtí žena, která si na něj nahá lehne
- Janu Němcovi na festivalu v Karlových Varech v roce 2015 tleská Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman
Části filmu jsou vyprávěny Karlem Rodenem, stojícím před oponou, ale ve většině hraje Jana Němce Jiří Mádl, který se ani nesnaží nějak líčit, pouze má v roce 2015 šedivou paruku a v roce 1968 nikoliv.
A podobným způsobem jsou zvládnuty i ostatní produkční výzvy, které s sebou hraný životopisný film logicky přináší. Scény z Cannes jsou pravděpodobně natáčeny v Cannes, ale rozhodně ne v roce 1968. Do "dobových" scén jsou často prostříhávány archivní záběry, které mají na první pohled jinou obrazovou kvalitu. V některých záběrech kamera odzoomuje tak hodně, že se na plátně objeví okraje kulis. A tak dále...
Celé to na mě působilo příjemně rebelským punkovým dojmem. A Mádl se naštěstí chopil této bizarní role tím přesně správným způsobem, když celou dobu vypadá, jako by z toho všeho měl tak trochu prdel. Což je jediný možný způsob, jakým se něco takového dá zahrát.
Film má naštěstí jen kousek přes hodinu, takže vás nezačne nudit a nezačne vám vadit jeho zcela chaotická struktura.
Byl jsem rád, že jsem ho viděl, ale asi bych se dlouho rozmýšlel, než by za něj zaplatil vstupné v kině.
Z tohoto filmu se nedozvíte skoro nic o tom, co vlastně Němec v životě dokázal pro český film. Dozvíte se z něj ale dost o tom, co byl za člověka (enfant terrible, narcis, kurevník, bohém). Otázku, zda chtěl Němec svým filmem sdělit ještě něco jiného, přenechám povolanějším.
Jako tečka za životem to ale funguje docela dobře.
P.S: Mádl je pravděpodobně první český herec, který ve filmu mluví anglicky a nepůsobí to směšně.
P.P.S: Ve filmu je na chvilku nějaký full frontal, ale je to zřejmě záběr z nějaké staré italské pornokazety, takže není moc zřejmé, co se v něm vlastně děje.
V roce 15 byl Havel již naštěstí 4 roky mrtvý, takže vidět ho tleskat musí být vpravdě hororový zážitek. A sám JLG natočil takový autoportrét mnohem dříve, takže JN je vlastně plagiátor.
OdpovědětVymazatA kapitána Zřejmého pro dnešek získává...
VymazatFF = MS = 70%
OdpovědětVymazatTyhle epizody tam asi nejsou, co?
OdpovědětVymazatFsácný fták je přezdívka, kterou jsme vyvinuli pro Honzu Němce, ale už nevím, jak to vzniklo. […]
úplně na začátku, když jsme přišli do Los Angeles a bydleli v buddhistickém centru, tak Honza šukal takovou mladou, dost ošklivou holku, která se ještě navrch jmenovala Prudence. Študovala na nějaké lepší filmové škole. Fták ždímal zbytky své skoro zapomenuté slávy, byv v roce šedesát devět nejúspěšnějším filmovým režizérem na zeměkouli. Prudence měla velmi bohatou babičku a Honza doufal, že babizna vrazí prachy do některého z projektů, které zoufale a bez oddechu chrlil.
Byli jsme s ním jednou u Prudence v bytě na návštěvě. On nás vzal s sebou, protože jednak neměl nikoho jiného, kdo by ho odvezl, a taky proto, že se s ní sám dost otravoval. Popíjeli jsme a mluvili o filmu a do toho přišel její otec. Otec byl ještě stokrát větší nuda než dcera, ale doufali jsme, že dá něco do placu, protože docházelo pití a my jsme samozřejmě neměli ani dolar. No a taky jo. Asi za půl hodiny tatínek řekl, že dojde do krámu něco koupit. V momentě, kdy vycházel z bytu, si ale popletl dveře a vstoupil do skříně na kabáty. Aniž na zlomek vteřiny zaváhal nebo hnul brvou, hlasem zcela klidným Fsácný fták poznamenal, že to bylo docela dobré, ale že už to viděl Groucho Marxe dělat mockrát. Otec se strašlivě nasral, začal řvát a spílat nám do pornografů, do čehož se Prudence rozplakala, říkala nou, nou! a vztahovala své nehezké nahé paže. Během minutky jsme byli venku na chodníku se svršky chvatně posbíranými.
Honza tímto způsobem urážel naprosto všechny, odevšad ho vyhodili, a nakonec se musel uchýlit k nám, kteří jsme obývali jednu malou holou místnost v Zenovém buddhistickém centru v nebezpečné části Los Angeles. Spali jsme tam všichni tři na tvrdé podlaze. Nám to moc nevadilo, ale Fták si říkal „to jsem teda dopad“.
[…] měl pořád ještě trudné období. Snažil se, ale nic mu nevycházelo. Každé dopoledne od deseti do deseti patnácti držel „business hour“, což spočívalo v tom, že stál u telefonní budky na rohu před liquorstorem, kde mohl být kontaktován. K vzteku bylo, že tu budku používali i místní prodavači drog a zacláněli tam, když on potřeboval být k dosažení, kdyby volal Hollywood. Bál se ale protestovat, aby mu neublížili. V sekáči našel asi za tři dolary sáčko Pierre Cardin a to na sebe oblékal, když měl obchodní jednání. Posléze někde schrastil i ponožku téže značky, ale jenom jednu, na schůzkách přehazoval nohy a vyhrnoval nohavici tak, aby ponožka byla vidět.
Helena Drašnarová: Kde je moje máma?