Recenze: Rande naslepo [Mein Blind Date mit dem Leben] - 70%

Mladý německý srílančan Saliya Kahawatte (Kostja Ullmann, který je hodně podobný Vojtu Kotkovi a Kotek ho také dabuje) je náhle postižen vážnou vadou zraku. Téměř oslepne, ale přesto si chce splnit svůj velký sen - absolvovat stáž v prestižním mnichovském hotelu. Aniž by někomu řekl o svém handicapu!

Film vznikl na motivy skutečného příběhu skutečného Saliyi Kahawatteho (který vypadá mnohem méně jako Vojta Kotek) a jde o komedii, při které bychom se měli jednak bavit a jednak se dojímat tím, jak se handicapovaný dokázal postavit protivenstvím.


Příběh nikterak nevybočuje z dějové linie, která vás jistě napadne po přečtení úvodního odstavce: Saliya (přezdívaný "Sally") je úspěšně přijat do hotelu, úspěšně maskuje své postižení, ale najde se pár kolegů, kteří ho odhalí a rozhodnou se mu pomáhat. Ze Sallyho postižení vyplývají jednak spousty vtípků, jednak mírné drama (ředitel hotelové restaurace si na Sallyho zasedne a nechce mu dopřát úspěch). Se spoustou problémů se Sally vyrovná díky tomu, že má fenomenální paměť a takřka nadpřirozený sluch. Pak má ale krizi, začne brát drogy, všechno se prozradí, ale nakonec ho přijmou zpět do hotelu na stáž, on úspěšně složí zkoušku a stane se barmanem. A během toho všeho si nabrnkne sympatické pohledné děvče. Což je mu stejně jedno, protože všechna děvčata vidí nějak takhle:

Film je natočen velmi řemeslně zručně (včetně kvalitního českého dabingu). Sympatický hrdina, správně zrealizované vizuální i verbální gagy, řízné songy na soundtracku, všechno funguje a čeští tvůrci by se mohli lecčemus přiučit.

Ta řemeslná zručnost a odlehčenost totiž slušně maskuje složitější témata, která by nás mohla napadnout. Například: Je OK švindlovat a podvádět, pokud tím švindlováním a podváděním přispějeme k tomu, aby postižený dosáhl stejného úspěchu, jako nepostižení? Nebo: Jak moc velký zmrd jsem, když někoho miluju, a pracně se snažím, aby nezjistil, že jsem skoro slepý? Tím se film ani náznakem nezabývá a radostně chvátá k nevyhnutelnému happy endu. Ale nevyčítám mu to. Tohle není ten typ filmu, kde by absence nějakého "tnutí do hloubky" musela vadit.

Nejzásadnější má výtka spočívá v tom, že film má 110 minut, což je i při jeho svižném tempu a zručné řemeslné stránce na hranici udržitelnosti. Ale pokud vás hřejí u srdíčka věci jako Nedotknutelní, tohře vás zahřeje i jinde.