Recenze: Baby Driver - 80%

Baby (Ansel Elgort) se skutečně jmenuje Baby (tedy ne úplně doopravdy, ale jako by se stalo). Bydlí se starým černochem a oba rodiče se mu zabili kdysi dávno při dopravní nehodě. On byl jako malý kluk při tom a od té doby mu píská v uších, takže s sebou musí nosit iPady iPody se spoustou muziky. Spoustu iPadů iPodů, pro každou příležitost.

A je skvělý řidič, takže pomáhá s loupežnými přepadeními bossovi (Kevin Spacey) a jeho dementním poskokům (Jamie Foxx, Jon Hamm a mnozí další). Ale chtěl by toho nechat, protože má v jádru dobré srdce.

A protože potkal krásnou servírku (Lily Jamesová, Popelka), která vypadá úplně jako mladší verze jeho mámy.

K tomu, abyste si představili atmosféru tohoto filmu, je nutné nejprve zmínit, že ho napsal a režíroval Edgar Wright (Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení, Scott Pilgrim) a že se snaží se svém humoru, audiovizuální nabušenosti a popkulturních odkazech jít ještě dál.


Film není tak vizuálně šílený jako Scott Pilgrim, ale má k tomu blízko. Většina je ho doprovázena písničkami (protože si je Baby pořád pouští), a většina akčních scén se odehrává v rytmu těchto písniček, což je znázorněno (jak je u Wrighta zvykem) jako prolnutí objektivní a subjektivní reality: Jistě, je možné, že je Baby natolik šílený, že provozuje automobilové honičky v rytmu hudby. Ale už není možné, aby ostatní lupiči stříleli přesně v rytmu té hudby (kterou navíc neslyší). Ale děje se to.

A pokud se budete snažit definovat, co je v tomto filmu objektivní a co subjektivní, tvrdě narazíte. A nebudete mít čas se dobře bavit tím, co vidíte a slyšíte.

Jsem rozmazlený Kingsmanem a Johnem Wickem, ale přesto jsem si labužnicky užil akční scény, které jsou dravé, akční, šílené, a přitom dokonale přehledné, bez roztřesené kamery a zběsilého střihu.

Kromě akčních scén si Wright dostatečně vyhrál i se scénářem, ve kterém se (opakovaně) objeví fórek spočívající v tom, že postavy řeknou nebo udělají něco, co je strašlivé klišé, a o chvíli (nebo o hodinu) později přijde pointa, spočívající v tom, že někdo upozorní na to, jak hrozné klišé to bylo.

V takovémto "guláši" je pro diváka poněkud obtížné chápat, kdy se má (například) romantické scéně smát a kdy jí má být dojat.  Jde to samozřejmě i trochu kombinovat a prožívat obojí najednou, ale nejlépe si film užijete, pokud ho celý berete "jen" jako hru režiséra s divákem (a s herci, kteří si své šílené postavičky většinou značně užívají).

A je to zatraceně kvalitní hra. Kéž by takových odlehčených blbostí bylo víc.