Recenze: Dunkerk [Dunkirk] - 90%

Christopher Nolan natočil svou verzi bitvy u Dunkerku, tedy celovečerní remake tohoto pětiminutového záběru Joea Wrighta. Je to vlastně jeho první film ukotvený zcela v realitě. Ale i tentokrát se rozhodl být průkopníkem a natočit válečný film jinak.

Ve filmu se sice objeví pár slavných herců (Tom Hardy, Cillian Murphy, Kenneth Branagh, Mark Rylance), ale žádný z nich se nedá označit za "hlavního hrdinu". Všichni tři hrají nějakou roli v úsilí 400,000 vojáků o útěk z Dunkerku zpět do Anglie. Nebýt jich, bylo by pravděpodobně o něco více mrtvých. Ale nikdo z nich bitvu nerozhodl a rozhodnout nemohl. Tohle není ten druh filmu...


Film pozůstává ze tří příběhů, které se odehrávají na pláži u Dunkerku, na obloze nad průlivem a na malé (civilní) lodi v průlivu. Mezi těmito třemi příběhy Nolan prostříhává, ne vždy v přesně chronologickém sledu, takže vzniká mírný zmatek a dezorientace diváka. Jsem si jistý, že to byl režisérův záměr (ale chvilku mi přeci jen trvalo, než jsem si vyvodil, že ne, Tom Hardy opravdu nemůže být nejstarší syn Marka Rylance).

Záměr to byl proto, že Nolan nám chce nabídnout pohled na válku očima jejích řadových účastníků. A pro ně válka byla nebezpečná, hnusná, ale především zmatená. Někde něco vybuchuje, někdo po vás střílí, někdo k vám běží, a vy se nedokážete orientovat a netušíte, kdo to je a kolik sekund života vám zbývá.

Většina filmu je natočena v detailních záběrech a z pohledu bojujících. Nejlépe je to patrné při leteckých bitvách, kdy skoro všechny externí záběry soubojů jsou pořízeny kamerami, které jsou zcela zřetelně připevněny na trupech bojujících letadel (v dnešní době, a obzvlášť u Nolana, je už zcela jedno, z jaké části to byly triky a z jaké části skutečná stará letadla, ale vypadá to jako skutečná stará letadla). Když se jednou za čas, velmi výjimečně, objeví "tradiční" epický záběr celého bitevního pole nebo širého moře, je to o to působivější, protože je to něco úplně jiného, než většinu filmu vidíme. Nolan se také naprosto konzistentně brání tomu, aby ukázal jakoukoliv část boje z pohledu Němců. Němci jsou v tomto filmu ještě méně než anonymní nepřátelé, neboť je vůbec neuvidíme (s výjimkou pár sekund úplně na konci). Vidíme celou dobu jen jejich válečné stroje, rozsévající smrt. Na nějaké uvažování ve smyslu "ale ti na druhé straně jsou taky lidi" vůbec nezbývá čas.

Nezbývá čas skoro na nic, protože film neustále uhání vpřed a ani na okamžik se nezastaví. Ve většině válečných filmů se bojové scény střídají s volnějšími, aby si divák oddechl. Ne tak v Dunkerku. Film má překvapivě střídmých 100 minut, ale jeho tempo nezvolní ani na chvíli. Všichni pořád někam spěchají (buď jsou na útěku nebo někoho zachraňují) a nikdo si nemůže dovolit ten luxus, aby na pár minut zvolnil a začal deklamovat o smyslu války nebo dvou tramvajových vozů, které v životě miloval. Vlastně, není vůbec moc času mluvit a film má naprosté minimum dialogů.

Konstantnímu napětí velmi vydatně pomáhá Zimmerova hudba, o které se bude v příštích týdnech jistě hodně mluvit a psát. Hudba je ve filmu nonstop od začátku do konce. Tedy, abych byl přesnější, zaznamenal jsem ve filmu celkem dva úseky, ve kterých nebyla hudba. První měl tři sekundy a druhý sedm sekund.

95 procent "hudby" pozůstává z rytmických perkusí, zvukových efektů a extrémních glissand celého orchestru v unisonu. Píšu slovo "hudba" v uvozovkách, protože většina těchto zvuků se nedá nijak smysluplně zaznamenat do not a k jejich "složení" nebylo potřeba žádné "hudební vzdělání" v obvyklém smyslu těchto slov (v některých scénách se ani nedá rozeznat, co jsou ještě zvukové efekty, a co už hudba). Až v závěrečných scénách zazní něco, co připomíná melodii, ale je to adaptace (vykrádačka?) tohoto kousku Edwarda Elgara.

Zastánci "klasické" filmové hudby budou jistě brblat, že takovýhle přístup k soundtracku je líný, nekreativní, a že je to vlastně podvod, protože když je scéna doprovázena třeba hlasitým rytmickým basem, který se stále zrychluje, tak to v divákovi prostě musí vzbudit napětí a nervozitu, jako čistě fyziologickou reakci. Dokonce se ani nedá říct, že jde o bůhvíjak originální přístup, neboť sám Zimmer něco velmi podobného předvedl už dříve. Ale jde přesně o ten radikální přístup, díky kterému si tohoto soundtracku všimnou i lidé, kteří si normálně soundtracků nevšímají. A je dobře, že Zimmer a Nolan měli koule tento nevšední nápad uvést v realitu a ukázat nám, jak může fungovat. Ale jestli se to ujme ve větší míře, přestanu mít důvod poslouchat soundtracková alba...

Dunkerkem Nolan pokračuje ve své nepřerušené sérii "filmů, které se rozhodně nedají označit za nevydařené". Neřekl bych, že je to jeho nejlepší film, ale má k tomu dost blízko.

P.S: Film je u nás v IMAXu promítán z analogové filmové kopie (ne z hard disku), což je nevšední (a pro spoustu dnešních mladých vlastně už i unikátní) zážitek. Bohužel, technické aspekty projekce zůstaly poněkud nezvládnuty: Skoro celý film bylo v nějaké části plátna nějaké smetí (na obrovském plátně na pozadí světlé oblohy a moře velmi jasně viditelné), a české titulky byly promítány ze separátní digitální promítačky (nebyly na filmovém pásu) a byly málo výrazné (bílé písmo na světlém pozadí) a hrozně maličké.