Recenze: Cesta času [Voyage of Time] - 60%

Slavný nezávislák Terrence Malick (Tenká červená linie, Strom života) několik desetiletí pracoval na polodokumentu, který kombinací dokumentárních, hraných a trikových záběrů vypovídá něco o smyslu života, vesmíru a vůbec.

Před rokem tento čtyřicetiminutový film, namluvený Bradem Pittem, dokončil a uvedl v IMAX kinech, kde sklidil skvělé recenze. To ovšem není film, který se nyní dostává do našich kin, a o kterém píšu! Do našich kin se totiž dostává stejnojmenný film stejného režiséra, který má 90 minut, je namluvený Cate Blanchettovou a není v IMAX formátu.

A obávám se, že ta rok stará verze je lepší (byť jsem ji neviděl!).


Film se skládá ze záběrů, které jsou většinou zajímavé a dost často překrásné. Některé jsou zcela abstraktní (zrod mlhoviny? zrod první DNA?), jiné zabírají drsnou přírodu a drsné přírodní jevy (podvodní sopka!), v jiných vidíme CGI dinosaury, a dojde i na nahé domorodé lidi - což jsou buď skuteční domorodci, nebo studenti nějaké Liberal College of Arts, ale každopádně jsou natočeni tak, aby jim ani na okamžik nebyl vidět penis.

Do toho občas (velmi zřídka) pronese Blanchettová zcela náhodně nějakou jednoduchou větu, nebo slovo. Asi v tomto stylu:

Matko?
Kde jsi?
Jsi věčně zrozená.
Oheň.
Ale vždy mrtvá.
Tramvaj.
Hleď!
Záře.
Konec času.
Začátek konce.
Matko?
Začátek i konec.
Anus.

Naštěstí tohoto hyper new age ve filmu moc není, ale kdyby se celá Blanchettová vystřihla, a film byl úplně beze slov, bylo by to lepší. Zvukové efekty a hudba (od různých autorů, většinou neoriginální) bohatě stačí.

Další specialitou (která myslím není v původní verzi) je asi 20 minut dokumentárních záběrů současných lidí, žijících většinou v nejchudších koutech planety. Tyto záběry jsou (v kontrastu se zbytkem filmu) natočeny nějakou velmi nekvalitní videokamerou, s vyblitými barvami, velmi nízkým rozlišením, a ještě jsou schválně upraveny, aby se trhaly jako nejstarší filmy bratří Lumièrů. Některé z nich jsou docela zajímavé, ale moc nesedí dohromady s majestátním zbytkem filmu a nevytvářejí k němu ani nějaký zajímavý protiklad.

To všechno (příroda, abstraktní záběry, lidské strádání, psycho monology) se pomalu šine vpřed a pokud si v tom někdo chce najít nějaký smysl, může si ho tam najít (naprosto jakýkoliv, podle momentální nálady diváka a množství opiátů, které má v sobě).

Já si v tom našel ten smysl, že by Malick neměl točit filmy delší než 80 minut. Tenhle byl delší, takže jsme okamžitě po jeho skončení spěchali na něco totálně materialistického...