Recenze: Nerodič - 70%

Jana Počtová natočila volné pokračování svého dokumentu Generace singles, a podívala se tentokrát na život několika lidí, kteří sice mají rodiny, ale nejsou to "rodiny tradičního typu".

Například dva mladí lidé spolu žijí, nechtějí mít děti a je jim dobře.

Nebo dvě lesby spolu žijí, mají dvě děti a chtějí si pořídit třetí - ze spermatu jejich gay kamaráda.

Nebo chlapík, který vychovává malou holčičku ve společné péči a jezdí s ní na dovolené do hotelů, kde se diví, kde má maminku, nebo na pána rovnou volají policii...

Počtová od prvních sekund filmu otevřeně přiznává, že jde o pro ní velmi osobní téma, neboť jí pomalu táhne na 40, nemá rodinu a ráda by s tím něco dělala. Proto je sympatické, že film nevyznívá ani jako její snaha o seznamku (ačkoliv ten chlapík s malou holčičkou vypadá, že by měl zájem), ani jako protlačování nějakého názoru za každou cenu.


Stejně jako u Generace singles oceňuji, že tento dokumentární film dokumentuje něčí názory, které nejsou vždy nutně v plném souladu s názory tvůrců, ale přesto tvůrci jejich zastánce nezesměšňují a nevkládají jim do úst něco, co neřekli (v kontrastu např. s "dokumenty" Klusáka + Remundy, které dokumentují výhradně názory Klusáka + Remundy).

Méně než Generace singles se mi to líbilo z toho prozaického důvodu, že byly vybrány méně zajímavé subjekty a přibližně polovina z nich se ničím zásadně nelišila od lidí, které osobně znáte, víte, že jim život připravil nějaké překvapení, ale nepovažujete je ani jejich chování za nijak výjimečné. Rozhodně ne za tolik výjimečné, abyste o nich vyprávěli ostatním přátelům nebo točili film. To, že i o nich Počtová natočila film, na který se dá koukat a neusnete při tom, to je důkaz jejího talentu.

P.S: Zábavná story, která se udála při tiskovce po skončení filmu (a není tudíž obsažena ve filmu, ale hodila by se tam): Jedna z účinkujících (svobodná žena s dvěma adoptovanými batolaty) vysvětlovala naživo, že ji soused vystavoval psychickému teroru kvůli tomu, že její děti dělají rámus, ale její děti jsou naprosto tiché a klidné, ostatní ve vesnici to vědí, a její soused je tudíž nebezpečný psychopat. OK. Pak se půl hodiny mluvilo o něčem jiném, a na konci tatáž žena zmínila (v jiné souvislosti), že jedno z jejích adoptovaných dětí "má z dětstkého domova trauma a tudíž prokřičí často celou noc". Nebyl jsem v publiku sám, kdo se na ni v tu chvíli divně koukal, ale bohužel už se to dál neřešilo. Jsem si skoro jist, že kdyby tohle řekla při natáčení, ve filmu by to bylo a mohlo to zaujmout / pobavit víc lidí. Tak dobrý dokument to je.