Recenze: Na shledanou tam nahoře [Au revoir là-haut] - 70%

Pár dní před koncem světové války (té první) osud svede v zákopech dohromady postaršího účetního (Albert Dupontel, také režisér filmu) a mladého umělce z bohaté rodiny (Nahuel Pérez Biscayart), který nenávidí svého otce a za pomoci účetního nechá sám sebe "oficiálně pohřbít".

Většina filmu se ale odehrává až po válce, kdy účetní žije v Paříži s umělcem (který je stále v maskách, neboť má z války znetvořený obličej) a s malým děvčetem. Společně se rozhodnou provést velkolepý podvod, ale přitom se shodou okolností zapletou do byznysu s umělcovým otcem, a také s otcovým zetěm (tedy manželem umělcovy sestry), kterým je shodou okolností důstojník, jenž oba hlavní hrdiny poslal za války na smrt.

A to není zdaleka poslední shoda okolností v tomto francouzském filmu...

Film Na shledanou tam nahoře vznikl podle stejnojmenné knihy, která sice byla napsána před pár lety, ale svým námětem a epickou stavbou se zjevně inspirovala u starých klasik jako jsou Bídníci nebo Hrabě Monte Cristo. Krystalicky čisté emoce, silně vykreslené postavy s jasnými rolemi, děj táhnoucí se několik let a spousta velmi osudových náhod.


Režisér uchopil tuto látku za správný konec a natočil ji jako kdyby šlo o 30-40 let starý velkofilm, kdy barvy jsou záměrně trochu vybledlé a davové scény vypadají skutečně jako davové scény, ne jako CGI. Film je opravdu velmi výpravný a stará Paříž v něm ožívá téměř magicky. Bonusem pak je, že se dozvíte docela zajímavé informace o tom, jak tehdy fungovaly životy lidí poznamenaných válkou.

Pokud víte do čeho jdete a chápete, že tuhle extrémně červenou knihovnu nemůžete brát úplně vážně (což zjevně chápali i tvůrci a herci), tak budete spokojeni. Nejzásadnější problém je ten, že oproti knize muselo být zřejmě ledacos vypuštěno, takže je děj místy až příliš zhuštěný a osudové zvraty se vrší až příliš rychle po sobě.

Ale jsem rád, že takový staromilský film dnes vznikl a že se dostává do našich kin. Pro návštěvu s manželkou / přítelkyní je ideální.