Recenze: Všechny prachy světa [All the Money in the World] - 60%

V roce 1973 je v Itálii unesen šestnáctiletý hoch, jeden z (mnoha) vnuků tehdejšího nejbohatšího muže světa, osmdesátiletého Jeana Paula Gettyho (Christopher Plummer). Únosci chtějí 17 milionů výkupného, ale nepříliš movitá hochova matka (Michelle Williamsová) takové peníze nemá. Zfetovaný otec je mimo hru a miliardářský tchán odmítá rukojmí zaplatit. Pošle ovšem svého ex-CIA poradce pro rizikové akvizice (Mark Wahlberg), aby s únosci vyjednával...

Osmdesátiletý Ridley Scott se ve svém nejnovějším filmu inspiroval skutečnými událostmi. A řekl bych, že čím méně tohoto o skutečných okolnostech Gettyho únosu víte, tím lepší dojem budete z filmu mít, protože jeho zvraty jsou skutečně nepředvídatelné a tak bizarní, že je mohl napsat pouze sám život. Nebo ne? Ale o tom za chvíli...


Ať si o Scottově aktuální tvorbě myslíme cokoliv, je nutno uznat, že řemeslo má stále v malíčku a po této stránce není filmu co vytknout. Mírně tónovaný obraz má mírně retro atmosféru, kamera si krásně hraje s osvětlením, občasné zpomalené záběry jsou působivé... Super. Jen hudba mi přišla taková... zvláštní. Jako poloparodická imitace Wagnera.

Herecké výkony jsou... v pohodě. Nejsou špatné, ale nejsou ani nic extra. Nejzajímavější je Plummer jako starý zapšklý miliardář (nahradil prznitele Kevina Spaceyho měsíc před premiérou), ale je to především tím, že má nejdrsnější hlášky a jeho postava je scenáristy nejjasněji definovaná.

Čímž se plynule dostáváme ke scénáři, který je největší slabinou filmu.

Jak už jsem naznačil výše, v průběhu filmu se odehrají opravdu nečekané zvraty, většinou vyplývající z úplně neuvěřitelných náhod. "OK", říkal jsem si. "Jestli se to opravdu přibližně takhle nějak stalo, tak je to natolik bizarní, že jistě stálo za to zfilmovat to, i když to působí úplně dementně." Ovšem, jak jsem zjistil po filmu, ono se ve skutečnosti 90 procent těch událostí stalo úplně jinak, včetně těch nejlepších point, které byly kompletně vycucané z prstu (například na konci se osudově prostříhává mezi dvěma současně probíhajícími událostmi, které se ve skutečnosti staly několik let po sobě, a každá z nich podstatně jinak).

Takže ta "náhodná demence" mnohých zvratů nebyla napsaná osudem, ale téměř výhradně scenáristy. Což film dost shazuje v mých očích, neboť když už si scenáristé takhle moc vymýšleli, měli si vymýšlet lépe.

Takhle filmu chybí i dokumentární realističnost, i (jakkoliv) nadsazené filmové drama. Chvíli sledujeme uneseného vnuka, chvíli pana miliardáře, chvíli matku s poradcem, dočkáme se mnoha krátkých flashbacků do minulých let... ale pořád nějak není jasné, o kom z nich především má film být, a co se tím vším tvůrci snažili říct.

Plummerův starý pán je téměř karikatura ve stylu Ebenezera Scrooge (byť velmi štavnatá karikatura, zahraná s velkým gustem) a s realisticky hrajícími Wahlbergem a Williamsovou se poněkud míjí. Dlouhé sekvence vnukových pokusů o útěky jsou poměrně zajímavé, ale - opět - svým žánrem nějak moc nesouvisejí s tím ostatním, co se ve filmu děje. Když pak ve finále filmu některé postavy najednou radikálně změní své chování, nevzpomeneme si na dostatek předchozích motivací, které by jim k tomu dávaly důvod.

Všechny prachy světa na vás budou působit tím lépe, čím méně se budete šťourat v tom, "jak to bylo doopravdy". Pokud se v tom šťourat nebudete, můžete neschopnost scenáristů shodit na vrtkavý skutečný osud a říkat si, že to bylo tak divné proto, že realita byla takhle divná. Ale nebude to pravda...