Recenze: Já, Tonya [I, Tonya] - 60%

Tonya Hardingová byla od konce 80. let velmi úspěšná americká krasobruslařka, která se nejvíce "proslavila" tím, že v roce 1994 jistý chlapík praštil teleskopickým obuškem do kolene její hlavní krasobruslařskou konkurentku. Následně se zjistilo, že si toho chlapíka objednal exmanžel a bodyguard Hardingové a jí nikdo nevěřil, že s tím neměla nic společného, čímž její kariéra skončila.

Tolik fakta.

Film Já, Tonya se snaží představit nám celý život Hardingové, od dětství až po onen útok (a jeho následky), to vše formou rozhovorů s ní a s jejími blízkými, a dramatizací oněch rozhovorů. Film ovšem není dokument, neboť ve všech těchto rozhovorech a dramatizacích skutečných událostí (které tvoří většinu filmu) uvidíme výhradně herce, kteří možná říkají něco, co kdysi řekla Hardingová a ostatní, a možná taky ne...


To je totiž jakési unikum tohoto filmu: Opakovaně nás upozorňuje, že ne všechno, co na plátně uvidíme, se stalo, a to dokonce prostřednictvím častého "boření čtvrté zdi". Například vidíme, jak manžel Tonyu mlátí, načež se (stále ve stejném záběru) zmlácená Tonya otočí do kamery a řekne divákovi "Ale tohle se opravdu stalo takhle." Ale je jasné, že spousta událostí je záměrně přikrášlená a upravená, především proto, aby byly vtipnější a absurdnější.

Film produkovala Margot Robbieová, která Tonyu také hraje (někdy od jejích 15 let). Dává do té role opravdu všechno, nemá problém vypadat v některých scénách velmi nelichotivě (líčení krasobruslařů je zblízka dost strašidelné) a je hlavním důvodem, proč film vidět.

I když samozřejmě nevím, co se doopravdy v soukromém životě Hardingové přesně událo, ve filmu je většina z toho natolik absurdně přehnaná, že jsem měl dost problém zajímat se o některou z postav nebo o to, co se stane dál. Je patrné, že postavy dělají a říkají věci proto, aby to bylo prvoplánovitě vtipné / satirické, a spíš než životopis skutečného člověka to připomínalo nějakou typickou praštěnou komedii. Je to docela škoda, protože tento námět měl potenciál. Nakonec se ale dozvíme jen to, že většina lidí v okolí Hardingové byli retardovaní vidláci, a že neměla snadný život, protože ji matka terorizovala a manžel tloukl. Což je samozřejmě dost smutné a když to natočíte jako šílenou komedii, musíte to natočit opravdu dobře, aby to nepůsobilo divně. A v tomto filmu to působí dost divně a obávám se, že ne vždycky tak, jak tvůrci chtěli.

Nejlepší, co můžu o filmu Já, Tonya napsat, je to, že se Robbieová opravdu hodně snaží, a že je celý film občas správně praštěný a černohumorový. Ale občas je poněkud trapný a občas dokonce nudný, což je nejhorší.

P.S: Okolo roku 1990 jsem na krasobruslení docela koukal, protože při něm často hrála filmová hudba. Tudíž si dobře pamatuji, že při dvou nejdůležitějších jízdách Hardingové zněl Elfmanův Batman, respektive Williamsův Jurský Park. Bohužel, tvůrci filmu na tyto skladby zřejmě nesehnali práva, takže ve filmu místo nich uslyšíme jakousi přibližnou syntetickou napodobeninu...