Recenze: Rudá volavka [Red Sparrow] - 50%

Rusko, současnost. Dominika Jegorovová (Jennifer Lawrenceová) je baletkou Velkého divadla, ale její kariéru nečekaně ukončí zranění. Když Dominika zjistí, že zranění nebyla náhoda, nýbrž komplot jejích kolegů, najde si je a brutálně zmlátí do bezvědomí.  Její strýček, velké zvíře v tajné siužbě, tento akt ocení a nabídne Dominice, že z ní udělají "Rudou volavku".

A tak se Dominika (po pár dalších dramatických událostech) vydává na osamělé sídlo někde na ruském venkově, kde se připojí k desítkám dalších sexy děvčat (a chlapců), ze kterých sadistická ředitelka vychovává luxusní prostitutky / agentky. Dominika propoluvá výcvikem poněkud netradičně a za pár měsíců je připravena vydat se do akce, do Budapešti...

Především by bylo dobré jasně si říct, co je tento film zač, respektive čím by chtěl být. Nechce mít nic společného s akčními thrillery, jako byla třeba nedávná Atomic Blonde. V celé Rudé volavce (která má dvě a čtvrt hodiny) není ani jedna akční scéna (tedy, je tam jedna kratičká rvačka a dvoje škrcení). Film by chtěl být něčím podobným jako Jeden musí z kola ven, t.j. sofistikovaným inteligentním thrillerem, ve kterém nás zajímají duševní rozpoložení hrdinů a jejich překvapivé zvraty dávají smysl.


A zpočátku se mu to docela slušně daří. Režisér Francis Lawrence (Constantine, Já, Legenda, Hunger Games) nikam nespěchá, dává si záležet na atmosféře, původní hudba (James Newton Howard) se zajímavě doplňuje s klasickou, a Lawrenceové skoro věříme, že by mohla být baletka. A film je příjemně brutální, krvavý, a z Lawrenceové i jiných herců vidíme překvapivě mnoho nahých částí.

Jak se ale Rudá volavka (v původní verzi Rudá vrabcová) přehoupla přes svou polovinu, začal ve mně růst pocit nenaplněného očekávání a jednak tušení, že se dívám na adaptaci knihy, která má hodně stránek. Postav a zvratů bylo hodně, ale pořád se to celé jaksi ne a ne rozjet. Především byla ale celková mrazivě depresivní seriózní atmosféra dost v rozporu s tím, co se na plátně objektivně dělo. Představy tvůrců o tom, jak fungují floppy disky (floppy disky mezi špiony v roce 2018!), výslechy, sledování agentů nebo pohlavní styk, byly spíš jako něco z naivní bondovky nebo z Atomic Blonde. Ale všechno to bylo natočeny beze stopy ironie nebo humoru, se všeobjímající postkomunistickou depresivitou.

Okolo dvou třetin filmu už jsem se docela slušně ztrácel v ději a hlavně se každých 5 minut díval na hodinky. Podle očekávání se na konci filmu odehrál překvapivý zvrat (jelikož se na tři minuty ve filmu objeví Jeremy Irons, tak logicky očekáváme, že se před skončením ještě vynoří a bude mít nějaký význam) a tím se vysvětlily některé scény, které mi o 30 minut dříve nedávaly žádný smysl. Ale obávám se, že zdaleka ne všechny. A pokud ano, nemám rozhodně chuť dívat se na film znovu, abych je pochopil.

Je to škoda, protože Lawrence má zjevný talent a Lawrenceová (která není jeho příbuzná) šla do filmu s plným nasazením. Jde ale bohužel o typický příklad knihy, která pro film adaptoval neschopný scenárista, nebo adaptaci knihy, která je tak blbá, že se dobře adaptovat nedala.