Tísňové volání [Den skyldige / The Guilty] - 90%

Asger Holm (Jakob Cedergren) pracuje jako operátor na nouzové lince. Volají mu zfetovaní feťáci, zmlácené mlátičky nebo dobře situovaní muži, které právě okradla ukrajinská kurva. Je to víceméně rutina.

Ale pak mu zavolá žena, která byla právě unesena, jede v autě neznámo kam a únosce si myslí, že oběť volá své malé dceři (zatímco ona volá na nouzovou linku). Je to velmi vypjatá situace a Asger má shodou okolností zrovna velký zájem na tom, aby dopadla dobře...

Ano, je to neuvěřitelné, ale v Dánsku točí filmy i jiní lidé než Lars Von Trier.

A dobré filmy!


Celý film Tísňové volání se odehrává v tísňové ústředně. Ve dvou místnostech. Asger 95 procent času telefonuje s různými lidmi a institucemi, a zbytek filmu přemýšlí nebo mluví s kolegy v centru (kteří mají asi 20 vět dialogu celkem). Při telefonování vidíme pouze Asgerův obličej a monitor jeho počítače (kde má různé databáze a mapy). Kamera Asgera nikdy neopustí. Nikdy neuvidíme lidi na druhém konci telefonní linky (i když je samozřejmě slyšíme). Nikdy neopustíme interiér jedné budovy.

A většinu času je to velice napínavé.

Největší zásluhu na tom má scénář, kterému se současně daří přinejmenším dvě věci. Jednak spolu s Asgerem odhalujeme komplexní zločin. A odhalujeme ho jaksi "od prostředka", aniž bychom měli nejmenší tušení, kam se to všechno bude vyvíjet, a kdo a jak je do zločinu zapleten.

A současně s tím z drobných náznaků odhalujeme, že Asger není úplně ideálním operátorem. Občas se přestane ovládat. Občas udělá něco, co není podle předpisů. Zítra ho čeká cosi důležitého, z čehož je nervózní. Z drobných střípků informací nám začne docházet, co se vlastně v jeho životě stalo a co to vypovídá o jeho charakteru a o potenciálu ten charakter změnit. A co je pro něj osobně v sázce. Náznaky jsou velmi umně roztroušeny v dialozích a když nám to všechno nakonec do sebe zapadne, výsledkem je zcela uspokojivá osobní pointa pro hlavního hrdinu.

Debutující režisér a scenárista Gustav Möller si docela vyhrál i s kamerou a střihem (při vědomí totálně omezeného prostoru, kde se film odehrává), a samozřejmě se zvukem (všimněte si, jak se v klíčových okamžicích mění ambience v pozadí).

A samozřejmě by to celé nemohlo fungovat bez skvělých herců. Používám množné číslo, protože herecké výkony těch, které slyšíme v telefonu (a nikdy neuvidíme) rozhodně také stojí za to. Příjemné je, že i když dochází k velmi napjatým situacím, dialogy většinou nejsou příliš rychlé, takže české titulky v pohodě učtete.

Jediný drobný problém jsem měl s několika překvapivými zvraty, které pro mě nebyly až tak překvapivé, jak asi tvůrci zamýšleli. Scénář je totiž tak pečlivě vysoustružený, že v něm každá věta má svůj logický smysl. A můžete si být celkem jisti, že když nevíte, proč ve filmu ta věta byla ("Táta říkal, že tam nesmím chodit"), časem se ukáže, že tam musela být proto, aby následný zvrat vypadal logičtěji.

To je ale opravdu drobnost a Möller má talent, který je záhodno v budoucnosti pozorně sledovat.