Recenze: Utøya, 22. července [Utøya 22. juli] - 30%

Norské drama, zachycující dramatické události z 22. července 2011, kdy Ander B. Breivik střelnými zbraněmi zabil mnoho desítek mladých Norů, kteří měli na ostrově Utøya politicko-zálesácké soustředění. Více podrobností o těchto událostech najdete přehledně např. na Wikipedii.

Tento film zachycuje pouze události na ostrově (s výjimkou kratičkého dokumentárního intra a bombovém útoku téhož dne). Zachycuje je v reálném čase, v jediném dlouhém záběru kamery, která se proplétá mezi mládeží na ostrově.

Film začíná 20 minut před začátkem útoku, takže máme čas se seznámit s několika hlavnějšími aktéry. Pak se začne střílet, a s výjimkou pár zlomků sekundy celý film neuvidíme ani střelce, ani střelbu. Jen slyšíme rány a vidíme vyděšenou / zmatenou / zraněnou / mrtvou mládež (především těch pár, se kterými jsme se v úvodu trochu blíže seznámili).


Tento snímek rozhodně žádnému divákovi (který aspoň trochu sledoval zprávy a trochu logicky uvažoval) nepřinese žádné nové informace o útoku. Nedozvíme se nic o tom, jak vlastně Breivik akci provedl, jak se pohyboval po ostrově, jak "lovil" studenty, natož o jeho motivaci (uvidíme ho asi na dvě sekundy z veliké dálky). Nedozvíme se ani, kolik studentů vlastně na ostrově bylo, kolik se jich zachránilo, a jakou strategii použili ti, kteří se zachránili (tedy, něco z toho se dozvíme, ale až z vysvětlujících titulků na úplném konci filmu). Všechno, co se ve filmu odehraje, jsou věci, které by vás logicky napadly, kdybyste se dozvěděli, že nějaký šílenec na ostrově vystřílel několik desítek mladých lidí. T.j. střídavě utíkají, schovávají se, snaží se dovolat rodičům / policii, nacházejí zraněné / mrtvé spolužáky, pláčou, loučí se se životem a nakonec buď přežijí, nebo ne. Nekoná se naprosto žádné překvapení.

To vše byl rozhodně záměr tvůrců a přesně takhle to chtěli. Natočili svůj film tímto způsobem, aby nám přiblížili naprostý zmatek a hrůzu, která mezi mladými Nory panovala. Až do konce filmu například nikdo z protagonistů nezjistí, kolik útočníků vlastně na ostrově je.

Problém mám s tím, že mě nenapadá mnoho důvodů, proč bych se na takový film měl dívat. Není v něm nic, co by se dalo označit za zajímavě natočené scény nebo zajímavé herecké výkony. Samozřejmě v něm není nic, co by bylo jakkoliv výpravné (prostetické efekty jsou průměrné, místy podprůměrné). Některé specifické drobnosti jsou možná zajímavá náhoda, možná drobný digitální trik, ale v dnešní době je mi úplně jedno, jestli opravdu celý film vznikl v jednom nepřerušeném záběru, nebo ne.

Když se ozvou první výstřely a všichni začnou panikařit, rozhodně to je působivé, ale dalších 70 minut téhož rozhodně není působivějších. Naopak.

Totiž, s tím jak ubíhají minuty, a kromě prvotního šoku se začne odehrávat i něco jiného, film v mých očích hodně začal ztrácet ze své působivosti. Říkal jsem si "Oukej, tohle vypadá už dost přitažené za vlasy, takoví idioti snad být nemohli." Chápal jsem, že ve filmu jistě je nějaká "umělecká licence", a něco je upraveno, aby to působilo "filmověji dramatičtěji". Bohužel, ono ale nefunguje ani jedno. Tento film je příliš hollywoodsky dramatický na to, aby fungoval jako reálné zachycení skutečnosti. Ale ne dost hollywoodsky dramatický na to, aby fungoval jako hrané drama. Ty dva přístupy se navzájem tlučou a jeden škodí druhému: Děvče začne kamarádovi nahlas zpívat svou oblíbenou písničku, protože je mu náhle jedno, že pár desítek metrů od nich může být někdo dobře vyzbrojený, kdo je chce zabít. Je možné, že se něco podobného na Utøye stalo, ale nevěřím, že to probíhalo tak, jak je to ztvárněno ve filmu. Nejvíce je tato "strojená dramatičnost" vidět (tedy vlastně slyšet) na zvucích střelby. Přestože ve filmu uslyšíme nejméně 100 výstřelů (pravděpodobně o dost víc), tyto nikdy nepřeruší dialogy herců. Hrdinové si vždycky o něčem povídají, pak si přestanou povídat, a v tu chvíli začne znovu střelba, aby byla nějaká motivace k dalšímu vývoji situace / stupňování hysterie. Když se to stalo podesáté, už mi to bylo docela k smíchu. Jen na jednom jediném místě (ke konci filmu) výstřel přeruší něčí dialog, protože to tvůrci velmi okatě chtěli tak vypointovat.

No a když přijde úplný konec filmu, naskočí dva důležité závěrečné titulky:

1) "Postavy a příběh tohoto filmu jsou fiktivní. Jsou založeny na vzpomínkách přeživších."

2) "V Evropě a v západním světě sílí pravicový extremismus. Představa teroristů o tom, kdo je nepřítel, žije dál a podobné názory sílí."

První z nich mi potvrdil předchozí nejasnou domněnku, že tvůrci nedokázali sestavit pořádně dramaticky fungující příběh i když měli značně volnou ruku a mohli značne fabulovat.

Druhý z nich mě překvapivě informoval o tom, že tvůrci chtějí filmem protlačovat nějakou politickou agendu, a že nebezpečnost terorismu podle nich nějak závisí na tom, jestli je jeho pachatel pravicový, levicový, islámský, nebo třeba vegan.

Oba tyto titulky v mých očích tento film shodily ještě o něco víc.